Vyzáblá postava je obklopena příbuznými i sousedy. Podpírají ji, ovívají, hladí, modlí se a trpělivě čekají, až vydechne naposledy.

Santhara je prastarou formou extrémního půstu, který končí smrtí. Je cestou k mókše, tedy ukončení samsáry (koloběhu života), což je způsob, jak se osvobodit z nekonečného cyklu životů, smrtí a znovuzrození, a dosáhnout nirvány, konečného stavu blaženosti.

Ještě dnes ho ročně následuje přibližně 500 Indů. „Každý den v roce se pro tento svatý slib někde v Indii rozhoduje jeden nebo dva lidé,“ píše odborník na džinismus Babulal Jain Ujjwal.

Jsou mezi nimi mniši i docela obyčejní lidé ze všech ekonomických tříd. „Jde o osoby, které vstupují do závěrečné části života a nevidí už žádný další jeho smysl,“ tvrdí profesorka bioetiky Whitney Braunová. Je přitom zajímavé, že více než 60 procent případů tvoří ženy.

Čekají na poslední vydechnutí

Ti, kteří se rozhodnou santharu podstoupit, požádají nejprve o svolení přátele, rodinu a duchovního učitele.

Teprve poté se postupně vzdávají nejprve jídla a poté i tekutin. Během celého procesu, který trvá někdy i roky, se musí zcela oprostit od světských pout, včetně svého těla. Závěrečná fáze pak trvá několik týdnů, kdy už dotyčný nic nejí a nakonec ani nepije.

Rekordem je 87 dní mnicha Sadhviho Charana Pragyajiho, na jehož umírání se v roce 2009 přichází podívat přes 20 000 lidí.

Během hladovění je totiž dotyčná osoba obklopena lidmi, kteří se scházejí, aby se společně modlili a čekali na poslední vydechnutí. Po celou dobu hladovějícího podpírají, otírají, hladí ho a ovívají vějíři z pavích per.

A když přichází čas smrti, za zpěvu jmen božských bytostí čekají na poslední výdech, kdy je třeba umírající tělo zvednout do sedu, protože božské bytosti vždy sedí, nikdy neleží. V této poloze je také usazen do nosítek a nesen v čele průvodu k pohřební hranici.