Japonský pilot má ze svého letounu obrovský rozhled. Pokud by se tu v nějaké zátočině schovávala spojenecká loď, není možné, že by ji nespatřil. Alespoň si to myslí.

Na začátku roku 1942 Spojenci, operující v Nizozemské východní Indii (dnešní Indonésii), sklízejí jednu porážku za druhou. S ohledem na tento vývoj kampaně nemá velení Spojenců jinou možnost než své jednotky z oblasti stáhnout.

Příslušný rozkaz obdrží i Anthonie van Miert (1907–1992), velitel nizozemské minolovky Abraham Crijnssen, toho času se plavící při jávském pobřeží.

Starosti velitele

Veliteli lodi dělá starost jedna věc. V oblasti se to už začíná hemžit japonskými jednotkami, takže při plavbě do 1500 kilometrů vzdálené Austrálie nemůže počítat se vzdušnou podporou spojeneckých letadel.

Loď navíc dokáže vyvinout rychlost pouze 15 uzlů (asi 28 kilometrů za hodinu) a její paluba je osazena jen jedním třípalcovým dělem a dvěma kanony značky Oerlikon s ráží 20 milimetrů. Koneckonců, je to minolovka, žádný bitevník.

Budou neviditelní

Van Miert vsadí na důmyslnost a trochu toho štěstí. Palubu lodi nechá ze všech stran osázet uřezanými větvemi, stromy a listovím. Plochy, které nejdou zakrýt, pak jeho muži přemalují, aby vypadaly jako skály.

Kdyby loď někdo zkoumal zblízka, lest jistě prohlédne, z dálky je ale iluze dokonalá.

Plavidlo nyní vypadá jako vegetací zarostlý ostrůvek, kterých je v oblasti Indonésie nepočítaně. Plovoucí „botanická zahrada“ se vydává na svou cestu od břehů ostrova Madury do bezpečných australských vod v noci 6. března 1942.

Poslední v bezpečí

„Zastavit motory!“ rozkáže Miert posádce, když vidí, že už začíná vycházet slunce, a plavidlo navede k nejbližšímu břehu, kde bude po zbytek dne čekat, než se zase setmí. Kvůli nebezpečí odhalení nepřátelskými letouny se totiž plaví pouze v noci.

Trpělivá taktika funguje a po čtyřech dnech přerušované plavby už je loď mimo bezprostřední ohrožení, takže posádka může kamufláž odhodit.

„Abraham Crijnssen byla poslední spojenecká loď a zároveň jediná minolovka své třídy, které se podařilo bezpečně uniknout z indonéských vod,“ dodává americká autorka Judith Sumnerová.

(Zdroj: HISTORY revue)