Když bylo ve středověku zle, kostely sloužily lidem jako poslední útočiště. Hledali v nich duchovní podporu, a navíc se za jejich dveřmi mohli zabarikádovat… Transylvánští Sasové žijí v neustálém strachu, kdy je zase napadne horda nepřátel.

Proto svoje svatostánky promění v mohutné pevnosti, ve kterých se schová celá vesnice!

Uherští vládci chtějí osídlit zaostalou Transylvánii (v dnešním Rumunsku). Touží po zkušených hospodářích a řemeslnících, které nakonec najdou na dalekém západě. Od 12. století se v Uhrách usazují stovky kolonistů ze západního Německa, Flander či Francie.

Místním obyvatelům však jejich původ nic neříká, a tak je souhrnně pojmenují „Sasové“. Noví osadníci dostávají řadu výhod a v Transylvánii se rychle aklimatizují.

Je to potřeba, protože jihovýchodní hranici Uherského království neustále ohrožují Tataři a později i Osmané. Aby proti vetřelcům nebyli úplně bezbranní, opevňují svoje kostely, nejdůležitější stavby ve vesnici.

V hradbách kolem nich mají zásobárny jídla i všechno ostatní, co by mohli při obléhání potřebovat. Jakmile se na obzoru zjeví nepřítel, vezmou si ze svých domovů jen to nejnutnější a utíkají se schovat za kostelní zdi…

Padla jen jednou!

V Transylvánii (známé i jako Sedmihradsko) se dodnes dochovalo téměř 150 opevněných kostelů. Sedm z nich je zapsáno na seznamu UNESCO. Ten nejmohutnější se nachází v Prejmeru.

Zdejší Sasové postupně vybudují pevnost, která se v 16. století může pochlubit až 14 metrů vysokými a šest metrů silnými zdmi a úkryt v případě potřeby poskytne 1500 osobám!

V jejích útrobách zřizují přes 250 místností (šlo o obytné prostory, spižírny či sklady) a podzemí protkají únikovými chodbami. V průběhu staletí je pevnost obléhána asi 50krát, ovšem kapituluje jen jednou.

V roce 1611 se obránci vzdají sedmihradskému knížeti Gabrielovi Báthorymu (1589–1613), protože jim údajně dojde pitná voda. Transylvánští Sasové se proti němu vzbouřili, protože odmítl uznat jejich privilegia.

(Zdroj: HISTORY revue)