Velikostí připomínají veverku, bez ocasu může mít 18 až 30 centimetrů, ze zoologického hlediska ale náleží mezi primáty. Po naší planetě běhají dvě desítky různých druhů tamarínů a nad některými zůstává rozum stát.

Trvalé bydliště? Oblast Střední Ameriky až po její jižní kolegyni. Mrštným živočichům svědčí zejména severozápadní Kolumbie a povodí Amazonky. Tamaríni totiž milují lesní porosty, protože se v nich cítí jako ryby ve vodě.

Není problém skočit z jedné dřeviny na druhou. Hbité ruce a nohy jim umožňují klestit si cestu klidně až 40kilometrovou rychlostí. A to nesmíme zapomínat na dlouhý ocas (25–40 cm), jenž nemá přídomek chápavý, a tak slouží pouze k balancování.

S potravou si drobné opičky hlavu příliš nelámou, jelikož zbaští prakticky cokoliv. Nos neohrnují nad ovocem, rostlinami, pavouky či ptačími vejci.

Rozdělené role

Jde o společenská zvířata, jejich tlupy čítají klidně i 40 jedinců. Aby nenastal chaos, dorozumívají se tito primáti všemožnými skřeky. Komunikační systém připomíná cvrlikání a pískání, některé druhy dokonce umí měnit frekvenci.

Zároveň vědci vypozorují, že tamaríni vyluzují jiné zvuky v různých situacích, a tak mají melodii pro nebezpečí či svolávání ostatních. Sociální cítění jde poznat také v péči o ty nejmenší. Březost trvá 140 dnů, následně nejčastěji vykouknou na svět dvojčata!

Ruku k dílu přidávají samci či nedospělí jedinci a o mláďata se starají. Matka většinou slouží jako zásobárna mléka. Maličkatá opice, jež průměrně váží kolem 600 gramů (záleží na druhu), musí být na pozoru. Predátoři číhají prakticky na každém rohu. Zobák si na ně brousí draví ptáci, sliny se sbíhají také hadům a větším savcům.

Císař jako inspirace

Tamaríni rozhodně baví svým vzhledem. Mezi nejbizarnější patří bezpochyby tamarín císařský, jehož kolem úst zdobí bílé chlupy připomínající knír.

Své druhové jméno získává údajně podle německého císaře Viléma II. (1859–1941), který nosil podobnou ozdobu. Jeho kolega s přídomkem pinčí zase připomíná pořádně rozčepýřeného pankáče.

Právě ten se v současnosti řadí mezi ohrožené druhy a podle odhadů jich v přírodě žije výrazně méně než v zajetí.

Za jeho úbytek může nejen odlesňování, tedy ztráta přirozeného prostředí, ale také firmy, které tento druh tamarína využívají na testování svých produktů. Velmi ohrožen je i rod lvíček ze stejné čeledi kosmanovití.

Například takových lvíčků zlatých, kteří upoutají svou zlatou srstí a výraznou hřívou, žije ve volné přírodě kolem 2500. Tamaríni se ve volné přírodě mohou dožít 8 až 15 let, v zajetí klidně i dvaceti.