Okamžik smrti, zoufalství, ale také naděje pro hrstku vyčerpaných a umírajících trosečníků po dvou týdnech strávených na vratkém voru uprostřed divokých vln Atlantiku.

Hugues Duroy de Chaumareys (1763–1841), zbabělec a nezkušený kapitán francouzské fregaty Meduse, uvízne v roce 1816 na mělčině vzdálené 50 kilometrů od nejbližší pevniny.

Do záchranných člunů se všichni nevejdou a Chaumareys ponechá 150 lidí na pospas osudu na 20 metrů dlouhém vratkém voru.

Desítky jich smetou divoké vlny, mnozí se poté pozabíjejí v boji o bezpečnější místo uprostřed voru. Dojde k sebevraždám, kanibalismu, nemocní jsou svrháváni do moře. Po třinácti dnech pekla je zachráněno posledních 15 pološílených mužů. Je to nejen tragédie, ale také obrovský skandál, o kterém mluví úplně všichni.

Mladý malíř Théodore Géricault (1791–1824) se toho rozhodne využít k nastartování kariéry. Chce zachytit okamžik, kdy poslední přežívající spatří na obzoru loď jako svou poslední naději. To vše v životní velikosti na plátně o rozměrech 491 x 717 cm.

Maluje desítky přípravných skic, vytvoří si zmenšený model voru, setká se s trosečníky z Medúzy, chirurgem Henrim Savignym a inženýrem Alexandrem Corréardem, v nemocnici studuje umírající a v márnici mrtvá těla, aby věrně zachytil barvu jejich kůže i výrazy.

Dokonce si údajně obstará několik uříznutých končetin, aby mohl studovat jejich rozklad doslova v přímém přenosu.

Práce mu zabere dva roky a když je obraz v roce 1819 vystaven na tradičním pařížském Salonu, postará se o pořádný společenský skandál, neboť pro mnohé návštěvníky je tak šokující, že pohled na něj nesnesou.