Jeho osudem se stalo moře. Jeho životní láskou loď Kon-Tiki. Jeho posedlostí dokazovat znovu a znovu, že to, co umíme my, zvládali kdysi dávno naši předkové. Díky tomu se stal nejslavnějším mořeplavcem minulého století.
Moře mu zavonělo poprvé ve chvíli, kdy ho pár minut po narození položili do kolébky. Thor Heyerdahl se totiž narodil v Larviku, čtyřicetitisícovém pobřežním městečku jižně od Osla.
Ve svém životě šel celou dobu spíš ve stopách své matky, která v Larviku vedla místní muzejní spolek. Otec Thor byl úspěšný pivovarník.
Do přírody vyrážel s huskym Kazanem
V nehostinné přírodě se naučil přežívat na vlastní pěst. Na dlouhých cestách nehostinnou přírodou v jižním a středním Norsku ho obvykle provázel jen jeho věrný pes, husky Kazan. Teprve později přibrali i lidského kamaráda Erika.
Společně bivakovali v letní přírodě či v zimních sněhových záhrabech. O svých zážitcích se pak Thor Heyerdahl podělil se čtenáři populárního týdeníku Tidens Tegn a dalších časopisů, určených pro mladé dobrodruhy.
Svou první lásku pozval na cestu do ráje
Po střední škole následoval logický krok. Thor Heyerdahl se stal studentem zoologie a zeměpisu na Univerzitě v Oslu. A brzy také potkal svou první manželku, o dva roky mladší Liv Coucheron Torp.
Když se jí zeptal, zda by ho nechtěla provázet na jeho první velké cestě do jižního Tichomoří, nebyla proti. Možná i ji lákala možnost uniknout na několik týdnů z civilizace a vyzkoušet si na vlastní způsob domorodý způsob života. Vždyť Thor jasně říkal, že je to společná cesta do ráje.
Svatba na Štědrý den
První krok k dobrodružství učinili na Štědrý den 1936 – vzali se. A den poté se už jako novomanželé Heyerdahlovi vydali na cesty. Jejich cílem se stal ostrov Fatu-Hiva, který je součástí souostroví Markézy ve Francouzské Polynésii.
Spolu tam sesbírali stovky exemplářů měkkýšů a hmyzu. A vedle toho naslouchali vyprávění místních obyvatel o životě otců jejich otců. Tyto dlouhé večery definitivně rozhodly o tom, kam bude Thor nadále směřovat. O tom, že bude objevovat tajemství dávných civilizací.
Tak vás vítám v Limě, přátelé!
Psal se únor 1947, když se v Limě, hlavním městě Peru, sešli členové budoucí slavné Expedice Kon-Tiki. Výběr místa nebyl náhodný. Už dlouhé týdny předtím se sem vydal předvoj výpravy, aby zde jeho členové našli dostatek mohutných balzových kmenů.
Z nich pak s pomocí šikovných domorodců začali v přístavu Callao dávat dohromady vor. Takový, jaký při svých dávných plavbách používali původní obyvatelé Ekvádoru a Peru.
Den, kdy vyplul vor Kon-Tiki
Datum 28. dubna 1947 se navždy zapíše do lidské historie. Tehdy vor s plachtou, pokřtěný na Kon-Tiki, se šesti lidmi na palubě nabral kurz Tahiti.
Začala expedice, která si kladla za cíl dokázat, že jihoameričtí indiáni opravdu mohli dosáhnout ostrovů v jižním Tichomoří na balzových vorech. Na vorech, které „řídily“ pouze Humboldtův proud a při troše štěstí i silný západní vítr.
Se žraloky v zádech
Celých 101 dnů trvalo jejich dlouhé dobrodružství. Postupně zjišťovali, že jestli na něco na oceánu zemřou, pak to nebude hlady. Potrava plavala doslova na dosah ruky.
„Čím blíže jsme se dostávali do styku s mořem a s tím, co k němu patřilo, tím více jsme se tam cítili doma,“ zapsal si Thor Heyerdahl do svého cestovatelského deníku. Jen kdyby je nepronásledovali viditelně hladoví žraloci, dýchalo by se jim o trochu líp.
Pětimetrové vlny smýkaly lodí
Jenže byly i dny, kdy jim moře ukazovalo svou odvrácenou tvář. Chvíle, kdy se vlny zvedly až do sedmimetrové výšky a pěna na jejich vrcholku dosahovala až tam, kde končil stožár na jejich voru.
„Všichni muži se museli vyštrachat skrčeni na palubu, bambusová stěna praskala ve větru a v podpěrných lanech to hvízdalo a skučelo,“ vzpomínal ve své knize na chvíle hrůzy slavný dobrodruh.
Ztroskotali jsme, ale všichni jsme naživu!
Po 101 dnech putování po Tichém oceánu se voru doslova postavil do cesty korálový atol Tuamotu. „Cesta byla u konce, všichni byli naživu! Ztroskotali jsme u malého neobydleného tichomořského ostrůvku,“ zapsal si později Thor Heyerdahl.
Po ztroskotání bylo potřeba dát o sobě vědět. Sebrali dříví a zapálili hranici. A zanedlouho už nebyli na Tuamotu sami.
Místní šokoval polynéský pozdrav
Domorodce přilákal dým z podpálené hranice a obyčejná zvědavost. Někteří se přišli přesvědčit, kolik lidí z voru, který se doslova rozbil o ostrov, vůbec přežilo.
Posádka Kon-Tiki je příjemně překvapila nejenom originálním polynéským pozdravem, ale i informací, že onen na první pohled děsivě vyhlížející karambol přežili všichni.
Volali na nás „Good night!“
Nadšení domácích obyvatel drobně ochladlo ve chvíli, když se zjistilo, že pozdrav je to jediné, co ztroskotaní cizinci z jejich jazyka umějí.
„Podobné zklamání jsme nedávno ale zažili i my, když jejich soukmenovci u Angatau na nás volali ,Good night´,“ vzpomínal ve své knize na první setkání s domorodci Thor Heyerdahl.
V neprobádaných jeskyních Velikonočního ostrova
Další klíčová výprava se odehrála v roce 1955. Tentokrát vyrazil Thor Heyerdahl, doprovázen pěti významnými světovými archeology, na dosud jen velmi málo probádaný, o to více pověstmi opředený Velikonoční ostrov.
Kromě komplexních prohlídek posvátných soch Moai se dostali badatelé tam, kam noha běžného turisty nemá šanci vstoupit – do přísně tajných rodinných jeskyní, v níž domorodci z generace na generaci uchovávají další posvátné sošky.
V knize Aku-aku se pak pochlubil s tím, že více než devět set těchto nevídaných unikátů koupil do své soukromé sbírky.
Z Maroka vyplul rákosový člun Ra
Nastal čas na další velkolepou expedici. Svérázný dobrodruh vyměnil balzové dřevo za rákos. S pomocí čadských konstruktérů postavil rákosový člun, kterému dal jméno Ra. Společně se svým sedmičlenným týmem se vydal z marockého přístavu Sáfí směrem na Barbados.
Tentokrát mu ale bohové moří nebyli zrovna nakloněni. Hned jak se rákosová loď přiblížila ke Kanárským ostrovům, seslali na ni první průtrž mračen.
Posádku musela evakuovat záchranná jachta
A bylo ještě hůř. Při jedné z děsivých bouře bylo nenávratně poškozeno kormidlo rákosového člunu. Křehká loď se v tu chvíli stala naprosto neovladatelnou a ke všemu nabírala spoustu mořské vody.
Po osmi týdnech, během nichž posádka na lodi Ra absolvovala neuvěřitelných pět tisíc kilometrů, byl konec. Dne 16. července 1969 se posádka Ra nalodila na palubu jachty Shenandoah, která jí přispěchala na pomoc.
Tentokrát to zkusíme s katamaránem
Jenže Thor se nikdy jen tak lehce nevzdával. Hned, jak se trochu vzpamatoval, fyzicky i finančně, pomohli mu jihoameričtí indiáni Aymarové zkonstruovat loď pojmenovanou Ra II. Pár důležitých novinek tu ale bylo. Základ člunu byl z papyru a loď měla tentokrát netradiční podobu katamaránu.
Vláda nechala posádce dovézt čerstvou vodu
Akce, při níž členové nové expedice převezli člun do Maroka, proběhla v naprostém utajení. Výsledek? Už v květnu 1970 se Ra II. vydal na širé moře. Směr Antilské ostrovy. Jenže i Ra II. brzy začal nabírat vodu a posádka musela odlehčit záď.
Zbavila se tak mimo jiné velké části zásob pitné vody, takže jí už 8. 7. musela přivézt nové zásoby loď Culperer, kterou na pomoc odvážným mořeplavcům vyslala vláda Barbadosu.
Kolumbus nemusel být první
Právě na tento ostrov také 10. července 1970 loď Ra II. dorazila. Stalo se tak po 57 dnech plavby, během nichž posádka absolvovala více než 6 100 kilometrů cesty. Thor Heyerdahl si vychutnával opojné chvíle velkého životního vítězství.
Dokázal tehdy, že Kolumbus vůbec nemusel být v Americe první. Že oceán mohli už tisíce let před ním přeplout a nový kontinent osidlovat starověcí mořeplavci na z našeho pohledu naprosto primitivních člunech.
Před očima se jim vynořili ptačí muži
Na další epochální úspěch musel více než dvě dekády počkat. Přišel během obřího archeologického výzkumu, který v letech 1988–1992 vedl Thor Heyerdahl v pyramidovém komplexu La Raya nedaleko peruánského Túcume.
V březnu 1992 učinili Thor a jeho muži obrovský objev, který ohromil celý svět. Odkryli chrámovou zeď s dochovanými reliéfy bájných ptačích mužů plavících se na dvou velkých námořních lodích. Pod plavidly byly zřetelně vidět vlny a další ptačí muži. Všichni drželi jakýsi okrouhlý předmět.
To jsou ti muži z Velikonočního ostrova
Thor Heyerdahl nemusel dlouho přemýšlet nad tím, kdy tento výjev naposledy viděl. Aby se ujistil, pozval na druhý konec světa Arneho Skjølsvolda, vedoucího výzkumného oddělení norského Muzea Kon-Tiki.
Říká se, že když jeho přítel a odborník na slovo vzatý dorazil, nadšeně vykřikl: „To jsou přece ti ptačí muži, jež drží v ruce vejce. Přesně takoví jsou na Velikonočním ostrově!“ Další bomba vybuchla.
V tu chvíli dokázal Thor svou další teorii – že jihoameričtí indiáni někdy před tisíci lety bohy zapomenutý Velikonoční ostrov navštívili. Bylo mu právě 78 let.
Žraloky odehnal. Rakovinu ne.
Čekáte teď řádky o tom, jak celoživotní dobrodruh nazul bačkory a sem tam zajel do některé z norských škol vyprávět o tom, jak bojoval tyčemi s vyhládlými žraloky? O tom, jak užíval podzim svého života v cestovatelském důchodu?
To byste od Thora Heyerdahla snad ani nemohli čekat. Místo toho chystal další obří expedici do jihoruských stepí a k Černému moři, aby spolu s archeology prozkoumal dosud neznámý způsob osidlování Evropy.
Jenže místo toho zamířil na svou poslední výpravu – přímo do cestovatelského nebe. Žraloky, vlny, bouřky přemohl, ale na rakovinu byl krátký. Zemřel v požehnaném věku 87 let.
