O Margaret Thatcherové se říkalo, že spala jen pár hodin denně. Psycholožka na odpočinku, Abby Rossová původem z Miami, je stejná. Celý život chodí spát o půlnoci a vstává v pět ráno, zcela odpočatá a připravená na nový den.

Obdobný případ je vědecky zdokumentován v roce 2009, kdy do laboratoře pro výzkum spánku doktorky Jing-Chuej Fu v San Francisku v Kalifornii přichází 68letá žena stěžující si na problémy s nespavostí.

Ale poněkud jiného druhu, než by v jejím věku bylo běžné. Její normální den trvá většinou 18 i více hodin, přičemž někteří z jejích příbuzných trpí stejným problémem.

Po komplexním vyšetření u ní lékaři nacházejí nepatrnou odchylku v genu DEC2. Ten zodpovídá jednak za funkčnost biologických hodin, které mají na starosti sladění spánkového cyklu se střídáním dne a noci, a rovněž za spánkovou homeostázu neboli tělesný mechanismus, který sleduje, jak dlouho je člověk vzhůru a jak dlouho spí.

Jedná se tedy v podstatě o spánkový gen. Laboratorní myši, kterým ho výzkumníci následně implantují, jeho fungování potvrdí. Nejenže spí méně než zbytek pozorované skupiny, ale jsou i výrazně aktivnější. Ačkoliv by neměly.

Mezi bděním a sněním

Od objevení mutace genu DEC2 se v kalifornské laboratoři přihlásily desítky lidí, a tvrdí, že nespí víc než několik hodin denně.

Ve většině případů se však jednalo o lidi trpící spánkovou poruchou, insomnií, během níž dochází ke konstantnímu probouzení a přetržitému spánkovému cyklu.

„Hlavním problémem těch, kteří špatně spí, je všeobecně rozšířený dojem, že člověk má spát určitou pevně stanovenou dobu,“ komentuje spánkový odborník Neil Stanley.

„Ideální doba odpočinku každého člověka je dána geneticky, stejně jako výška nebo barva očí. U někoho může být krátká, jinému nestačí ani deset hodin.“ Zda a kdy se nám pomocí DEC2 podaří zkrátit dobu strávenou v peřinách, je nejisté.

Prozatím postačí, když se naučíme spát kvalitně a smíříme se s tím, že ne všichni máme výdrž Margaret Thatcherové.