Několik chrámů, dlouhá kolonáda, tržiště s cizokrajným ovocem, obří divadlo a stovky palem. Tak nějak svého času vypadala Palmýra, se 100 000 obyvateli největší metropole východní části římské říše.

K jejím branám vybudovaným králem Šalamounem mířily ve starověku četné karavany. Všude okolo se totiž nacházela nehostinná poušť. Vědci si proto dlouho lámali hlavu nad tím, kde město vlastně bralo životadárnou vodu…

Skončí v zlatých řetězech!

Při pohledu z královského paláce se může palmýrská panovnice Zenobia dmout pýchou. Město, jemuž již nějaký čas vládne, totiž tehdy patří k vůbec nejkrásnějším na světě.

„Dominoval mu impozantní Belův chrám s 35 metrů širokou vstupní branou, devítiřadé divadlo s velkým jevištěm a přes kilometr dlouhá kolonáda, kterou nechala Zenobia dostavět,“ popisuje metropoli izraelský profesor Benjamin Isaac.

Zenobia se ale následně dopustí osudové chyby; pustí se do války s Římem. Záhy je však poražena a odvlečena v zlatých řetězech do Itálie. Ještě horší osud potká Palmýru. Ta je totiž vypálena!

Neležela v poušti, ale ve stepi!

Po dlouhá staletí se mělo za to, že Palmýra ležela uprostřed nehostinné pouště. Z nedávno provedených výzkumů však vyplývá, že to není úplně tak pravda. Kolem města se totiž ve starověku pravděpodobně nacházela suchá step.

Její specifický povrch pak způsoboval, že dešťová voda se nevsákla přímo do půdy, ale stékala po povrchu.

„Palmyřané si uvědomili potenciál, který se jim tak nabízí a začali vodu schraňovat,“ myslí si vedoucí výzkumného týmu Jorgen Christian Meyer.

Kolem města pak zdejší obyvatelé vybudovali několik vesnic s obřími nádržemi a zásobníky na vodu, které byly schopné v případě sucha Palmýru několik dlouhých měsíců držet při životě.