Od chvíle, kdy lidé vymyslí písmo a způsob, jak zachytit myšlenky, výpočty nebo cokoli jiného, existuje také potřeba opravit nebo odstranit to, co bylo špatně napsáno či nepřesně nakresleno.

Ve starověku Řekové a Římané spoléhají na tabulky s voskem, ze kterých lze cokoli „vygumovat“ pouhým zahřátím. Ve středověku používají písaři k odstranění písma z papyru či pergamenu kousky pískovce nebo pemzy.

Funguje to na inkoust i předchůdce tužky, olověné nebo stříbrné tyčinky, ale dře to.

V Japonsku se k mazání používá chleba, což je k papíru šetrnější vychytávka, kterou si Evropa oblíbí od poloviny 17. století, kdy se začínají používat grafitové tužky (kterým se ovšem dlouho říká olůvko).

Stačí vzít kousek chleba, zbavit kůrky a sežmoulat do malé kuličky.

Objev učiněný omylem

Chlebem ostatně gumuje i anglický vynálezce Edward Nairne (1726–1806), a to až do roku 1770, kdy zabrán do práce omylem místo chleba popadne kousek kaučuku a zjistí, že maže tužkou psané značky mnohem lépe než to nejlepší pečivo.

Není sám, kdo podobný objev učiní, protože 15. dubna 1770 přichází také anglický chemik Joseph Priestley (1733–1804), mimo jiné vynálezce sodovky, s prohlášením, že „objevil látku skvěle přizpůsobenou účelu setření z papíru stopy černé olovnaté tužky, a dokonce inkoustu“.

Tou látkou je pochopitelně kaučuk, který Priestly jako první pojmenuje jako gumu. Je to nicméně Nairne, který objev využije lépe a začne centimetrové kostky gumy prodávat, jednu za 3 šilinky (což by dnes odpovídalo asi 830 korunám).

Vylepšení vulkanizací

Oproti kamínku nebo chlebu je to sice pokrok, ale ještě stále žádný zázrak. První gumy se totiž při používání rychle rozpadají a taky začínají brzy zapáchat, protože neošetřená guma je citlivá a na vzduchu rychle podléhá zkáze.

Řešení problému se najde v roce 1839, kdy americký chemik Charles Goodyear (1800–1860) vynalezne metodu vulkanizace, kterou si 15. června 1844 nechá patentovat.

Díky hnětení za tepla a přimíchávání sazí nebo oleje se guma stává nejen pružnější, ale také odolnější. Konečně to mají chyby a nežádoucí tahy tužkou na papírech spočítané.

Geniálně jednoduché

Trvá téměř 100 let, než se guma dočká další revoluční inovace. Než se 30. března 1858 na patentním úřadu ve Filadelfii objeví vedoucí papírnictví Hyman Lipman (1817–1893), aby si nechal patentovat geniálně jednoduchý nápad.

Tužku, která je na na druhém konci gumou. Ještě to není ta čepička, jak ji známe dnes.

Guma je na jednom konci tužky vložena do stejné drážky jako tuha, kde zabírá přibližně čtvrtinu místa. „Oba konce tužky lze ořezávat takže guma je vždy pohotově připravena k použití,“ uvádí v dokumentaci.

Není to geniální jen v tom, že gumu už nebude třeba nikdy hledat, ale také v tom, že si ji musí koupit i ten, kdo ji nechce.

V roce 1862 Lipman prodá svůj patent za 100 000 dolarů (suma, která by dnes odpovídala částce 2,6 milionu dolarů) Josephu Reckendorferovi.

Ten patent upraví, když gumu přestane vkládat do tužky jako tuhu, ale upevní ji na konec kovovým kroužkem.