„Byly to svorky sestrojené tak, aby se udržely na nose člověka jako jezdec na hřbetě koně nebo pták na bidýlku,“ popisuje Adso z Melku ve slavném románu Umberta Eca Jméno růže tajemná skla svého učitele, františkánského mnicha Viléma z Baskervillu. Nad jeho primitivními brýlemi v roce 1327 žasnou i mniši v ještě tajemnějším klášterním skriptoriu.
Vybroušeno na míru
Umberto Eco (1932–2016) ve Jménu růže dále popisuje skutečný příběh vzniku prvních dioptrických brýlí. Jejich domovem je nejspíše klášter dominikánů v italské Pise. Zdejší mnich Alessandro della Spina (†1313) neúnavně brousí horské křišťály a minerál beryl.
Jakmile je jeho řádový bratr, trpící dalekozrakostí, s jejich tloušťkou spokojen, zasazuje Spina skla do dvou samostatných obrouček, které spojí dohromady můstkem. Nositel si napříště bude muset brýle před očima přidržovat rukou. Až později se připevňují k hlavě pomocí kovové obruče či stužky. Skřipec je záležitostí 16. století.
Postranice, které brýle drží za ušima, vznikají kolem roku 1600.
Požehnání pro starce
„Skutečné požehnání pro nebohé starce s ochablým zrakem,“ oslavuje vynález brýlí středověká listina. Skla pro krátkozraké údajně vyrábí německý teolog, kardinál a všeuměl Mikuláš Kusánský (1401–1464), pro něhož jsou fyzika a optika velkým koníčkem.
Pro vlastní potřebu
Američan Benjamin Franklin (1706–1790) špatně vidí na blízko i na dálku, a protože je nejen velkým státníkem a diplomatem, ale také nadšeným vynálezcem, přichází s jedinečným nápadem. Kromě slavného bleskosvodu vymýšlí i tzv. bifokální brýle, díky jejichž čočkám stejně postižení lidé dobře uvidí, aniž by museli neustále střídat dvoje brýle.
Facebook
Twitter
RSS