Tmavý kouř stoupá k nebi. Angličtí korzáři se právě zmocnili další španělské galeony, plující z Nového světa. Nad nákladem zlata zajásali, podivné nahnědlé koule pálí. Co jiného s nimi?! Španělé se chytají za hlavu. Takové bohatství! Jen oni zatím vědí, jaký poklad se skrývá v plodech kakaovníku…
Španělský princ a budoucí král Filip II. (1527–1598) zvědavě očichává kakaové boby, které mu mezi dary z Nového světa předložili dominikánští mniši. Ti jsou také prvními, kdo v Evropě vaří čokoládový nápoj. Do původně hořké tekutiny přidávají ve svých klášterech cukr nebo med, aby byla pro obyvatele starého kontinentu stravitelnější. Japonské poselstvo u dvora Filipa II.
se v roce 1585 už nemůže čokolády nabažit.
Pochoutka do kostela i k popravě
Evropa je z čokolády u vytržení. Recepty na její výrobu se rychle šíří do dalších zemí. Ve Španělsku, její evropské domovině, ji šlechta usrkává s ledem, když sleduje autodafé – veřejná vyhlášení rozsudku inkvizičního tribunálu nad kacířem, spojená často se samotnou popravou. Bohaté Španělky se čokolády nechtějí vzdát ani během mší, a tak čokoládu popíjejí v kostelech.
K velké nelibosti biskupů.
Ti později prosadí zákaz konzumace čokolády aspoň během kázání…
V přízni princezen
Rodinný experiment
S kakaovými boby experimentují nizozemští výrobci čokolády, otec a syn van Houtenové. Chemik Coenraad (1801–1887) přidává k čokoládě látky, které jí zbavují hořkosti. Otec Casparus (1770–1858) zase vymýšlí způsob, jak šetrně z pražených kakaových bobů vymačkat tuk.
Vzniká jemný kakaový prášek, který se napříště stane základem všech čokoládových produktů.
Facebook
Twitter
RSS