Lidstvo se neustále žene za technologickým pokrokem. Jak je ale možné, že některé věci byly vymyšleny už o stovky let dříve a dodnes vůbec netušíme, jak vlastně fungují?
Ohebné sklo
Místo objevu: Římská říše
Stáří objevu: 1. století n. l.
Dodnes se vědcům nepodařilo vynalézt nerozbitné sklo. Zmínka o něm ale sahá už do počátku našeho letopočtu. Poprvé o něm informoval spisovatel a básník Petronius (27 – 66 n. l.).
Podle něj vynalezl takzvané ohebné sklo řemeslník Isidor ze Sevilly pro římského císaře Tiberia Caesara (42 př. n. l. – 37 n. l.). Isidor přinesl císaři skleněnou mísu na vodu s tím, že je nerozbitná. Panovník se jí pokusil rozbít, ale marně.
I když vynálezce císaři přísahal, že zná techniku výroby pouze on, Tiberius jej nechal popravit z obavy, že by mohl materiál předčit hodnotu zlata nebo stříbra.
Bagdádská baterie
Místo objevu: Hujut Rabuah, Irák
Stáří objevu: 245 př. n. l. – 224 n. l.
Takzvaná Bagdádská baterie byla poprvé nalezena v roce 1936. O dva roky později ji popsal německý malíř Wilhelm König, pracující pro Irácké národní muzeum.
Jedná se o 14 centimetrů vysoký džbán z pálené hlíny a měděným plechem stočený do tvaru válce s železnou tyčí uprostřed. Hrdlo nádoby kryje asfaltová zátka. Okamžitě po nálezu se stal artefakt předmětem spekulací, k čemu vlastně sloužil.
Baterie, nebo schránka na svitky?
König přišel s hypotézou, že se jedná o galvanický článek. Pokusy totiž prokázaly, že pokud se nádoba naplní kyselou tekutinou (ocet, víno), dojde k elektrolýze a baterie vyrobí napětí okolo dvou voltů.
Nejčastěji přijímaným vědeckým vysvětlením ale je, že se jednalo o schránku na papyrové svitky, namotané na kovovou tyč a chráněné před poškozením měděným obalem.
Koule z Kostariky
Místo objevu: Kostarika
Stáří objevu: 500 – 1500 n. l.
K nálezu kamenných koulí došlo ve 30. letech 20. století ovocnářskou firmou United Fruit Company, která zakládala na jihu Kostariky plantáže banánovníků. Dodnes neznáme počet ani význam koulí.
Jejich rozměry se pohybují od 10 cm až po 2,5 metru a váhou až 16 tun, přičemž většina z nich je tvořena granodioritem, gabrem nebo vápencem.
Největší záhadou zůstává, jak lidé v té době dokázali vytvořit dohladka a dokulata opracované koule, navíc bez mechanických pomůcek.
Model sluneční soustavy
Podle nejnovějšího průzkumu stavitelé kamenný blok obrušovali a následně vyhlazovali mokrým pískem. K čemu ale sloužily? Nejpravděpodobněji zobrazovaly postavení hvězd, Slunce, Měsíce nebo dokonce celé sluneční soustavy. Podle mýtů pocházejí koule z Atlantidy nebo šlo o kuličky pro hru obrů.
Potrubí v hoře Baigong
Místo objevu: provincie Qinghai, Čína
Stáří objevu: 150 000 let
V tibetské autonomní oblasti se v hoře Baigong našla v roce 2002 zvláštní soustava kovových trubek. Podle některých teorií sloužilo místo jako mimozemská odpalovací rampa pro jaderné rakety nebo jaderná elektrárna.
Jedna ze tří jeskyní uprostřed je rourami doslova protkaná, a vypadá dokonce jako uměle vytvořená. Největší trubka vede od stropu až na zem a měří v průměru zhruba 40 cm.
Další útvary se táhnou od jeskyně až ke slanému jezeru Tosona, které obsahuje velké množství lithia sloužící k výrobě tritia. Mimozemské teorii nahrává fakt, že se tento prvek používá jako palivo v kosmických raketoplánech.
Prvky, které lidstvo nezná
Ještě podivnější se zdá být výzkum vzorků, který přinesl šokující fakta. Stáří trubek se odhaduje na 150 000 let.
Chemické analýzy ukázaly, že roury obsahují 8 procent prvků, které v současné době lidstvo vůbec nezná a navíc odborníci naměřili v celém okolí nezvykle vysokou hodnotu radiace. Podle vědců vzniklo potrubí prosakováním magmatu bohatého na železo nebo došlo po povodních k usazení sedimentů, které ztvrdly do stávající podoby.
Damascénská ocel
Místo objevu: Indie, Srí Lanka
Stáří objevu: 1. polovina 1. tisíciletí př. n. l.
Název ocele se odvozuje podle syrského města Damašku, přes které se dovážela. První zmínky pocházejí z oblasti Indie a Srí Lanky, poté se výroba rozšířila do Persie a Turecka. V čem se lišila damascénská ocel od jiné?
Meče zhotovené z této oceli vynikaly svou tvrdostí, dobrou řezivostí, byly velmi odolné proti opotřebení, ale zároveň předčily ostatní zbraně svou pružností.
Nanotrubičky ve starověkém meči
Vyráběly se z více druhů železa, které se skládaly na sebe. Na leštěném nebo leptaném povrchu se střídala zřetelná struktura těchto vrstev. Pravá ocel se vyráběla při velmi vysokých teplotách z karbonové oceli společně s fragmenty železa.
Skenovací mikroskop dokonce odhalil, že ocel obsahovala i vícevrstvé uhlíkové nanotrubičky a nanodráty.
Sacsayhuamán
Místo objevu: Peru
Stáří objevu: kolem roku 1440
Takzvané „Orlí hnízdo“ leží v nadmořské výšce 3 701 m poblíž historického inckého hlavního města Cuzco. Tuto pevnost tvoří 3 nad sebou terasovitě postavené hradby, z nichž každá měří přes 365 metrů.
Podle legend stavba nesloužila jako obranné místo, ale jako „Chrám Slunce“ a sídlo incké vzdělanosti. Údajně ji stavělo 30 000 indiánů po celých 70 let. Největší kamenné bloky měří 5x5x4 metry a jejich hmotnost se odhaduje na 128 tun.
Záhadná stavba bez malty
Jak Inkové tyto obrovské kamenné bloky transportovali, ukládali a opracovávali, zůstává dodnes záhadou. Nejbližší lom se totiž nachází 35 km daleko. Bloky k sobě navíc těsně přiléhají i bez jakékoli spojovací hmoty a nelze jimi prostrčit ani čepel nože. Dodnes se dochovalo asi jen 20 procent z původní velikosti stavby.
Mechanismus z Antikythéry
Místo objevu: ostrov Antikytréra
Stáří objevu: 150 – 100 př. n. l.
Vrak římské lodí, která se potopila roku 67 př. n. l. objevil v roce 1900 sběrač mořských hub Elias Stadiatos v hloubce 42 metrů. Mechanismus našel v jeho útrobách až o dva roky později archeolog Spyridon Stais.
Zařízení sestávalo z 37 ozubených koleček zasazených do bronzovo-dřevěné bedýnky. Ta měla na přední straně jeden ciferník, na zadní se nacházely dva.
Předběhl svou dobu o 1800 let
Zřejmě se jednalo o přístroj zaznamenávající pohyb Slunce a Měsíce, ale dokázal předpovědět i zatmění vesmírných těles, a dokonce napodobovat nepravidelnou oběžnou dráhu Měsíce kolem Země. Celý strojek byl zřejmě poháněn jakousi klikou. Podle odhadů odpovídal technologickým znalostem 18. století.
Řecký oheň
Místo objevu: Konstantinopol
Stáří objevu: rok 673
Obávaný řecký oheň údajně vymyslel v Byzantské říši syrský mechanik Kllinikos, který přeběhl k Byzantincům a předal tajemství jeho výroby císaři Konstantinovi IV. Jednalo se o tekutou zápalnou směs, která hořela i ve styku s vodou.
Uhasit se dal pouze octem nebo močí. Byzantinci používali tuto zbraň především v námořním boji, existovala ale i v ručním provedení pro případ dobývání měst.
Poslední použití řeckého ohně
Ztráta „patentu“ na jeho výrobu nastala v roce 1210, kdy se musel císař Aleixos III. uchýlit pod ochranu rúmského sultána Kajhusrava I. Tak se dostala znalost ohně k Arabům, kteří ho použili v roce 1218 při obléhání egyptské pevnosti Damietty.
Poslední zmínku o jeho použití máme z roku 1453 během dobývání Konstantinopole Turky. Když se znalost výroby ohně rozšířila mezi ostatní národy, ztratil strategický význam. Výrobní postup časem upadl v zapomnění a byl nadobro ztracen.
