Rod obojživelníků Atelopus, jehož zástupcům se v našich zemích někdy říká pralesničky, zastřešuje více než 100 druhů, které se vyskytují zejména ve Střední a Jižní Americe.

Tyto malé, pestře zbarvené žabky jsou většinou prudce jedovaté a jejich jed používali místní domorodci do otrávených šipek. V 80. letech minulého století však tyto žabky zdecimovala parazitická houba Batrachochytrium dendrobatidis.

Parazitická houba společně s úbytkem přirozeného biotopu způsobeného masivním odlesňováním měla na pralesničky takový dopad, že téměř 70 procent všech vědě známých zástupců tohoto rodu je nyní řazeno na seznam vyhynulých, nebo kriticky ohrožených druhů, který každoročně aktualizuje Mezinárodní svaz ochrany přírody.

Nyní se však zdá, že pestře zbarveným žábám, kterým se někdy říká také „šípové žáby“ podle faktu, že jejich extrémně silný jed už dlouho využívají domorodci k lovu kořisti, začíná svítat na lepší časy.

Vědcům se v poslední době podařilo v pralesích amerického kontinentu znovu nalézt druhy, které předtím pokládali za vyhynulé.

„Jde o záblesk naděje v jinak tvrdých časech pro obojživelníky na celé planetě,“ říká o tom Kyle Jaynes, biolog z Michiganské státní univerzity.

Měl vyhynout před téměř 30 lety

Za příklad návratu ze samé hranice vyhynutí se dá pokládat atelopus plamínkový (Atelopus ignescens).

Ještě v 50. a 60. letech minulého století byl tento druh v ekvádorských horách tak rozšířený, že byl po celém světě známý pod jménem „Jambato“, zkomoleným přepisem slova „jampatu“, což v jazyce Kichwa používaném v Ekvádoru a okolních státech znamená „žába“.

Jenže pak přišla epidemie parazitické houby a mezi lety 1988 a 1989 atelopus plamínkový úplně vymizel.

Dlouho byl pokládán za jeden z druhů, který padl za oběť souhře několika vlivů, ale v roce 2016 objevil v horském údolí v Ekvádoru malý chlapec přežívající populaci těchto žab.

I dnes je ale atelopus považován za kriticky ohrožený druh a jeho přežití je značně nejisté.

Našly se i další druhy

O jeho záchranu se zasazuje zejména biolog Luis Coloma, který vede rozmnožovací program pro tento i další ohrožené druhy ekvádorských žab.

Znovuobjevení tohoto druhu vedlo Jaynese, Colomu a jejich kolegy k tomu, aby prošli další zprávy, a zjistili, kolik dalších druhů pralesniček se znovu objevilo.

Z více než 80 druhů, které byly od roku 1950 pokládány za vyhynulé, bylo v posledních dvou desetiletích spatřeno 32, což je mnohem více, než tým očekával. „Řekl bych, že jsme byli všichni v šoku,“ prohlásil Jaynes.

Zdá se však, že většina druhů se vyhnula vyhynutí jen o vlásek a jejich počty je stále nebezpečně nízké. Jejich vyhynutí je tedy stále velmi pravděpodobné. „Máme druhou šanci,“ říká Jaynes. „Ale pro zachování těchto druhů musíme ještě hodně udělat.“

Co jim pomohlo přežít?

Zajištění další existence znovuobjevených druhů bude částečně záviset na pochopení toho, jak se jim dosud podařilo přežít.

Někteří vědci spekulují, že obojživelníci přirozeně se vyskytující ve vyšších nadmořských výškách mohli být vůči parazitické houbě náchylnější.

To ovšem Jaynes a jeho tým vyvrátili, když nalezli zdánlivě vyhynulé druhy i ve vyšších polohách.

Jaynes proto vyslovil podezření, že existuje nějaký biologický základ, díky němuž tyto druhy přežily, například že se u nich postupně vyvinula odolnost tomuto parazitovi.

„Skutečnost, že si lidé začínají všímat toho, že se znovu objevují zdánlivě vyhynulé druhy, dává naději, že nalezneme i další, které je těžší spatřit, například noční nebo stromové žáby. Jenom je musíme dál hledat. Naděje tu je,“ uzavírá Jaynes.