Nacisté viděli přínos žen pouze v péči o rodinu a rození dětí. Některým příslušnicím něžného pohlaví se přesto podařilo vymanit se z předem určeného životního údělu, a naopak na celém zrůdném režimu profitovat.
Hanny Reitschová (1912–1979)
Pocházela z Východního Pruska, dnešního Polska. Létání ji přitahovalo a fascinovalo už od dětství. Její rodiče ale o ničem takovém nechtěli ani slyšet. Na její naléhání jí nakonec dovolili absolvovat kurz plachtění. Poté se, aby uspokojila autoritativního otce, který byl sám očním lékařem, přihlásila na medicínu. Chtěla se stát misionářskou lékařkou v afrických koloniích Říše.
Věřila totiž, že se po Namibii bude přesouvat letadlem. Rodiče proto přemluvila, aby jí z tohoto důvodu zafinancovali ještě kurz motorového létání.
Svými výkony v kokpitu ohromovala své instruktory a v následujících letech za ně sbírala ceny na mezinárodních leteckých soutěžích.
Ve službách nacistického letectva
Později se stala zkušební pilotkou Luftwaffe. Jako první předváděla roku 1938 let vrtulníku ve výstavní hale. Testovala letouny Messerschmitt a podílela se i na zkouškách pilotované verze raketové pumy V-1. Díky její kráse a úspěchům Hitler často slavnou letkyni používal k nacistické propagandě. Na turné po východní frontě měla Reitschová za úkol povznášet morálku vojska.
Tam si uvědomila brutalitu války a vůdci předložila svůj koncept německé sebevražedné mise proti americkým strojům. Šlo o letounovou střelu Fi103, kterou měl z V-1 navádět pilot.
I když se měl po navedení střely katapultovat, ve skutečnosti bylo jasné, že se to zdaří málokomu.
Podezření ze záchrany Hitlera
Když chtěl moc v Říši uchopit do svých rukou Hermann Göring (1893-1946), Hitler ho zbavil všech funkcí a do čela Luftwaffe jmenoval Roberta von Greima (1892–1945), polního maršála a úspěšného německého pilota. Ten si musel pro své jmenování přiletět do Führerova berlínského bunkru. Jako kopilota si vybral právě Hanny.
Když byl během letu postřelen, byla to právě ona, kdo s letounem přistál nedaleko sutin Braniborské brány, aby po pár dnech odletěla do tyrolského Kitzbühelu, kde Greima dopravila do nemocnice a sama byla zanedlouho zatčena Brity.
Podezírali ji totiž, že z Berlína odvezla samotného Hitlera.
Violette Morrisová (1893–1944)
Všestranná francouzská sportovkyně se narodila v Paříži. Její otec byl šlechtic a důstojník, matka pocházela z Palestiny. Už od mládí projevovala Violette nadání k mnoha sportům. Věnovala se fotbalu, vodnímu pólu, lehké atletice, boxu, cyklistice, vzpírání i automobilovému sportu. Často nastupovala proti mužům, protože mezi ženami zkrátka nenalézala soupeřky.
Odehrála na 200 fotbalových utkání, byla světovou rekordmankou v cyklistice i vrhu koulí. Vyhrála několik automobilových závodů.
Kvůli zlepšení svých sportovních výkonů dokonce podstoupila mastektomii, tedy odstranění prsou.
Zneuznaná sportovkyně ve službách nacistů
Měla extravagantní životní styl. Nosila mužské oblečení, často klela a byla silná kuřačka. Přátelila se s významnými umělci své doby, jak například s básníkem a divadelníkem Jeanem Cocteauem (1889–1963) či herečkou Josephine Bakerovou (1906–1975). Netajila se svojí bisexualitou, po rozvodu s manželem Edouardem Gouraudem žila na hausbótu na řece Seině s herečkou Yvonne de Bray (1887–1954). Když ji Francie kvůli jejímu pobuřujícímu chování nedovolila reprezentovat zemi na letní olympiádě roku 1928, na svoji vlast zanevřela a na popud své bývalé rivalky, německé automobilové závodnice Gertrude Hanneckerové, se přidala k nacistům.
Cenný zdroj informací musí být odstraněn
Stala se placenou agentkou Sicherheitsdienstu, sesterské organizace gestapa. Během berlínské olympiády roku 1936 ji dokonce osobně přijal sám Adolf Hitler (1889–1945). Violette poskytla Němcům cenné informace, například částečné plány Maginotovy linie (opevnění hranic Francie), a podílela se na odhalení mnoha spolupracovníků Résistance, francouzského hnutí odporu proti německé okupaci.
Francouzská tajná služba se ji proto rozhodla zlikvidovat. Partyzáni přepadli 26.
dubna 1944 její automobil poblíž normandského Lieurey a zastřelili všech pět osob ve voze včetně Violette.
Leni Reifenstahlová (1902–2003)
Později úspěšná německá režisérka se v mládí toužila stát tanečnicí, otec jí to ale zakazoval. Na taneční hodiny proto začala docházet tajně v šestnácti letech. Předtím byla atletickou a plaveckou šampionkou. Na internátní škole, kde se dál tajně věnovala tanci, začala psát povídky a filmové scénáře. Když ukončila studium, mohla se konečně začít naplno věnovat profesionálnímu tanci.
Jako sólistka zdárně absolvovala roku 1923 evropské turné, její nadějnou kariéru však ukončil úraz, když si při hostování v Praze vážně poranila koleno.
Z tanečnice uznávanou režisérkou
V jejím dalším směřování ji ovlivnila tvorba filmového průkopníka Arnolda Fancka (1889–1974), který točil díla s horskou tematikou. Přesvědčila ho, aby jí svěřil roli ve svých filmech. Při natáčení se začala zajímat o kameru a filmovou práci obecně. V roce 1932 pak zrežírovala svůj první film s názvem Modré světlo, který měl mezinárodní ohlas.
Ve stejném roce se jako divák zúčastnila shromáždění, na němž měl projev Adolf Hitler. Leni jím byla uchvácena, proto ho dopisem požádala o schůzku, se kterou on souhlasil.
Na jejím konci jí řekl: „Až se jednou dostaneme k moci, budete muset dělat moje filmy.“
Tvorba ve službách nacistické propagandy
Své slovo Führer dodržel, roku 1933 dostala Leni za úkol zdokumentovat sjezdy NSDAP a dohlížet na filmovou tvorbu v Německu. Reifenstahlová proto vytvořila tzv. norimberskou trilogii, přičemž zejména její druhý díl byl oceňován jako průlomový v dokumentární tvorbě a získal řadu cen. V roce 1936 pak natočila film Olympia o olympijských hrách v Berlíně, který se stal vrcholem její tvorby.
Po roce 1938 už ale žádný další film pro nacisty nevytvořila, naopak roku 1945 byla zadržena Spojenci a uvězněna.
Nakonec byla propuštěna bez trestu, prošla pouze denacifikací.
Elisabeth Schwarzkopfová (1915–2006)
Je považována za jeden z největších sopránů 20. století. Narodila se v Prusku, dnešním Polsku. Poprvé vystupovala už jako osmiletá. Její otec byl ředitelem místní školy, kterého krátce poté, co se nacisté dostali k moci, z funkce propustili, protože odmítal, aby se ve škole odehrávala setkání NSDAP.
Elisabeth toužila po studiu medicíny, ale když se její otec znelíbil straně, byla pravděpodobnost jejího přijetí na univerzitu mizivá. Začala proto studovat zpěv na berlínské Hochschule für Musik. V roce 1940 pak získala smlouvu s Německou operou Berlín, největším berlínským operním domem.
Podmínkou kontraktu ovšem bylo, že musí vstoupit do NSDAP.
Láska ke zpěvu nadevše
Elisabeth tak učinila, ale svůj vstup zdůvodňovala nejrůznějšími vysvětleními. V jedné z verzí tvrdila, že tak učinila na nátlak svého otce, který již měl zkušenost, že nacistům není radno odporovat. Mladá zpěvačka pak byla nucena koncertovat před konferencemi nacistické strany či vystupovat pro jednotky Waffen-SS.
Tvrdilo se o ní ale, že byla apolitickou osobou, u které zkrátka touha zpívat zvítězila nad vším.
Dobrovolně tak například účinkovala i v pěti celovečerních filmech říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse (1897–1945).
Zpívala Wagnera, Hitlerova oblíbence
Po roce 1945 získala rakouské občanství, což jí umožnila zpívat ve Vídeňské opeře. Později se provdala za vlivného britského producenta Waltera Leggeho (1906–1979), díky kterému získala britské občanství. Po smrti manžela se stáhla do ústraní a začala vyučovat zpět, zejména na slavné Julliard School v New Yorku.
Na sklonku života se vrátila do Rakouska, kde ve věku 90 let zemřela.
Facebook
Twitter
RSS