„Je mi zle,“ šeptá Albert z posledních sil a čelo se mu orosí potem. Jeho neklid a prudké bolesti střídají chvíle plné apatie a beznaděje. Během jedné z nich se svěří příteli se svými nejtemnějšími myšlenkami: „Myslím, že se už neuzdravím.“

Smrt milovaného manžela Alberta (* 1819) v prosinci 1861 jeho manželku, britskou královnu Viktorii (1819–1901), nesmírně zasáhne.

Plná nevýslovného zármutku se navlékne do černých šatů a až do konce života ji už nikdo v jiném než tmavém oblečení nespatří.

Žije téměř v naprostém odloučení. Vytrvale odmítá účast na jakýchkoliv státních slavnostech, vyhýbá se sebemenšímu styku se společností. Léta plynou a Viktoriiny deprese a pocity opuštěnosti jen sílí.

Tykání jí nevadí

Tři roky po Albertově smrti se Viktorie sblíží s podkoním Johnem Brownem (1826–1883). Stává se jejím osobním sluhou, tělesným strážcem i blízkým přítelem.

Líbí se jí jeho síla, která jí dodává pocit bezpečí, i jeho drsné způsoby a obhroublá řeč. Královně nevadí, že jí Brown zásadně tyká, sekýruje ji a často tituluje „ženská“. Albert mu vždycky důvěřoval, a tak i ona do něj vloží svou důvěru.

„Povýšila ho nejen nad ostatní služebnictvo, ale i nad své vlastní děti, a to se nepokládalo za správné,“ uvádí britská historička Dorothy Thompsonová (1923–2011).

Aféra otřásá monarchií

Její vztah s Brownem vyvolá nevoli v celé zemi. „Rychle si našla náhradu za Alberta,“ šeptají si její poddaní a začnou jí říkat „paní Brownová“.

Zda spolu ti dva skutečně mají milostný poměr, se nikdy neprokáže, ovšem drby a pověsti kolují napříč celou společností. Rozruch způsobí celému království vážné nepříjemnosti. Republikáni a odpůrci monarchie se najednou začínají hlasitě ozývat:

„Jsme schopni žít s ní, ale i bez ní. Proč udržovat tuto instituci při životě?“ Viktorie ale i přes všechny námitky a kritické hlasy neochvějně vládne dál.