„Chci loď, která dopluje z Anglie do Austrálie, aniž by musela doplňovat uhlí. Chci loď dvakrát větší než to největší zaoceánské plavidlo. Luxusní plovoucí město pro čtyři tisíce lidí,“ takto mluvil slavný britský konstruktér Isambard Kingdom Brunel.
Psal se rok 1852 a mnoho lidí považovalo jeho plány za bláznovství. Přesto se Brunel do stavby pustil.
Katastrofa na startu
Po dlouhém vyjednávání se Brunelovi podařilo sehnat peníze na stavbu od společnosti East Steam a za svého partnera si vybral nejlepšího lodního konstruktéra Johna Scotta Russella.
Byli to v té době patrně jediní dva lidé na světě natolik schopní, aby projekt dokončili. Velký požár ale zachvátil loděnici, ještě než se vůbec začalo se stavbou, a ve skladištích shořely na popel stovky tun nakoupeného dřeva. Na konstrukci přes 200 metrů dlouhé lodi se tak začalo pracovat až v roce 1854.
Neprobádané končiny
Nebylo to ale vůbec snadné. Mnoho konstrukčních řešení na lodi bylo nových a nevyzkoušených, bylo třeba vymyslet nové typy nářadí a postupů. Každý další krok inženýrů směřoval dál do neprobádaného území.
Šlo o jedno z prvních celokovových plavidel a vůbec první s dvojitým trupem a přepážkami. Tak velké parní stroje, jaké byly pro pohon navrženy, dosud nikdo nepostavil.
Dohromady měly dodávat 8000 koní!
Prokletá stavba
Přibližně 12 tisíc dělníků na konstrukci pracovalo ve dne v noci. Nebylo to ale bez obětí. Jeden z dělníků se zabil při pádu z jeřábu, další dva nýtaři zmizeli beze stopy. Lidé si začínali šuškat o prokleté stavbě.
Konečně v listopadu 1857 měl být parník spuštěn na vodu. Pokus o spuštění však selhal, jeden z řetězů se přetrhnul a 5 mužů vážně zranil, jeden pak na poranění zemřel. Dostrkat obří trup na vodu nakonec trvalo celých 90 dní.
Na moři bez slávy
Parník Great Eastern nakonec na první plavbu vyplul 9. září 1859, ovšem bez svého tvůrce na palubě. Brunel totiž při prohlídce lodi utrpěl mrtvici. Také první plavba dopadla špatně. Vybuchl parní kotel a 5 členů posádky zemřelo.
Inženýr Brunel skonal krátce po této katastrofě a jeho loď už nikdy nezískala zaslouženou slávu. Nakonec parník alespoň pomáhal položit telefonní kabel přes Atlantik a po pouhých 30 letech šel do šrotu.
Při rozebírání trupu objevili dělníci kostry dvou nýtařů, kteří tu byly zřejmě pohřbeni zaživa.