Zima roku 1952 je neobvykle chladná. Krby v hlavním městě Velké Británie jedou naplno, uhelné elektrárny chrlí do vzduchu tuny jedovatého oxidu siřičitého, a navíc ve stejné době dochází i k výměně elektrických tramvají za dieselové autobusy.

Ráno 5. prosince se celé město probudí do závoje mlhy, která obklopuje i slavný Big Ben. Situace je klidná, na mlhu jsou přece v Londýně zvyklí…

Netrvá to ovšem dlouho a barva mlhy se začne proměňovat v nepříjemný odstín nažloutlé hnědé, když se mísí s tisíci tunami sazí, které se do ovzduší dostávají londýnskými komíny a výfuky automobilů.

Teplotní inverze zabrání vzestupu sirného kouře z uhlí a nefouká žádný vítr, který by rozptýlil jedovatý smog. Škodlivá, skoro 50 kilometrů široká hmota, hemžící se štiplavými částicemi síry, páchne jako shnilá vejce a nebezpečně se šíří. Situace se navíc den ode dne zhoršuje.

Doprava zkolabuje

Smog je tak hustý, že si obyvatelé některých částí města nevidí na nohy, když kráčí temným městem. Kvůli špatné viditelnosti je zastaven lodní provoz na řece Temži, lety jsou změněny a vlaky zrušeny. Nefunguje nic, pouze londýnské metro.

„Smog prostupoval do budov, rušila se například i představení v kinech, protože diváci neviděli na plátno,“ zmiňují se odborníci. Úřady doporučí rodičům nepouštět děti do školy, na ulicích se drancuje a krade.

Černý zabiják

Po pěti dnech života v sirném pekle se Velký smog konečně 9. prosince zvedne, když prudký vítr ze západu vynese toxický mrak pryč z Londýna směrem k Severnímu moři. Šok však teprve přijde.

Trvá totiž ještě několik týdnů než londýnské nemocnice zveřejní údaje o počtu mrtvých během této několikadenní atmosférické katastrofy. Celkový počet obětí se vyšplhá na neuvěřitelných 12 000, hospitalizováno je 150 000 lidí.

Tyto znepokojující informace donutí britské úřady k regulacím, a proto vydají předpisy omezující používání paliv v průmyslu a pro vytápění domácností, což znečištění vzduchu razantně zmenší na přijatelnější hodnoty.

(Foto: pinterest.com, wikipedia.org)