Tým amerických vědců se zabýval otázkou, jak je možné, že u dlouhověkých živočichů velkých rozměrů dochází k propuknutí rakovinného bujení jen velmi vzácně. V novém výzkumu se výzkumníci zaměřili na slony, kteří mají až 100krát více buněk než lidé.
Statisticky vzato by měla být jejich těla plná nádorů, leč pravdou je pravý opak.
Do výzkumu se společně pustili dětský onkolog Joshua Schiffman z University of Utah a biolog Carlo Maley z Arizona State University.
Dvojici vědců se podařilo odhalit, že nízká náchylnost slonů afrických k rakovině je zakódována v jejich genomu. U majestátních zvířat byly objeveny 4 desítky kopií silných protirakovinných genů.
Ty mají schopnost zbavit se potencionálních rakovinových buněk dříve, než mohou dorůst do nádorů.
Zmíněných 40 kopií genu obsahuje protein p53, který patří mezi nejdokonalejší mechanismy prevence rakoviny. Právě tento protein brání poškozeným buňkám v jejich dalším dělení. Alespoň dokud nedojde k jejich opravě. Případně je podněcuje k tomu, aby spáchaly sebevraždu.
Naproti tomu u lidí nalezneme jen dvě kopie genu p53 – od každého rodiče dostáváme do vínku jeden. V tomto ohledu nejsme zdaleka tak dobře vybaveni jako sloni. Proto je náš druh k rakovině mnohem více náchylnější. Evoluce zkrátka nebyla ke všem stejně štědrá.
Sloni však nejsou jedinými zvířaty, jež se kvůli svým protirakovinným mechanismům těší zájmu vědecké obce. Podobně jsou na tom například velryby, tvorové mnohem větší než sloni. Jejich robustní těla však také nejsou prošpikována nádory. Mají totiž velmi dobře fungující mechanismus opravy poškozených buněk.
Velikostí zvířat a jejich náchylností k rakovině se jako první zabýval epidemiolog Richard Peto (*1943) z University of Oxford již koncem 70. let minulého století.
Podobná pozorování, že výskyt rakoviny nelze dávat do souvislosti s množstvím buněk v organismu, jsou na počest britského vědce označována jako Petův paradox.