Kakapů je momentálně na světě 242 a každý z nich má své jméno, i ti žijící v lesích. Všechny totiž znají ochranáři z Nového Zélandu. Dávají jim nejen jméno, ale i šanci, aby tento unikátní druh papoušků nevyhynul. Měl k tomu nakročeno, v 90. letech žilo posledních 51 kakapů.

Kakapo soví (Strigops habroptilus) není žádný drobeček, váží kolem 3 kg. Monumentální ara hyacintový je proti němu jen asi poloviční. Není to jediná odlišnost mezi nimi, kakapo je na rozdíl od ary aktivní v noci a neumí létat.

Křídla používá jen k udržování rovnováhy, když šplhá po stromech. Výšek se zřejmě nebojí, i když sestup dolů bývá spíš řízeným pádem. Čas ale tráví i na zemi, kde je díky svému zbarvení v podrostu a mechu skoro nepostřehnutelný.

S mechem splývá i svou charakteristickou nasládlou vůní. Kakapové se ji naučili využívat a čichem vyhledávat své druhy v hustých lesích. Jenže vystopovat je tak mohou snáze i predátoři, především lasice či kočky.

Kakapo soví má totiž stejný problém jako další endemické druhy Nového Zélandu, a sice že jejich evoluce probíhala v prostředí bez predátorů. Není jim tedy vlastní strach ze šelem.

Jenže ty na Nový Zéland zavlekli před 700 lety polynéští osadníci a později ještě evropští mořeplavci.

Poslední kakapo z pevniny

Předpokládá se, že před 10 000 lety žily na Novém Zélandu statisíce kakapů. Jenže kvůli dovezeným predátorům ptáků rychle ubývalo a v roce 1995 už ochranáři napočítali pouhých 51 jedinců.

Prakticky všichni žili na přilehlém Stewartově ostrově, kam se predátoři nedostali. Všichni až na jednoho – unikátem byl poslední zástupce někdejší pevninské populace, samec obývající Národní park Fiordland na jihu Nového Zélandu.

Říkalo se mu Richard Henry, což je pro pojmenování kakapů poměrně neobvyklé, inspirací jinak bývá maorština a řecká mytologie.

V tomto případě šlo ale o symbolickou poctu Richardu Henrymu (1845–1929), správci rezervace a významnému odborníkovi na nelétavé novozélandské ptáky.

Jako jeden z prvních si uvědomil, jaké nebezpečí pro ně zavlečení predátoři představují, a snažil se kakapy před útoky chránit.

Mají jen 40 předků

Richard Henry se od kakapů na Stewartově ostrově lišil už na první pohled. Měl výraznější zelené zbarvení i žluté skvrny na peří. Lišila se i jeho vokalizace. Odborníkům bylo jasné, jak nesmírně důležitý je pro podporu genetické rozmanitosti kakapů.

Ta od 19. století dramaticky klesla o 70 % až 80 %. Proto potřebovali, aby Richard Henry zplodil potomky se samičkami ze Stewartova ostrova. Podařilo se odchovat tři.

Malá genetická rozmanitost je u všech živočišných druhů závažným problémem, obvykle dochází ke hromadění škodlivých mutací, které mohou vést k vyhynutí. Ale je to tak i u kakapů?

Tuto otázku si se svým mezinárodním týmem položil genetik Nicolas Dussex. Provedli analýzu genetické informace vzorku odebraného od Richarda Henryho, 35 žijících kakapů a 13 muzeálních exemplářů.

Došli k překvapivému zjištění, že současní ptáci jsou nositeli menšího počtu škodlivých genetických variant než vyhynulá pevninská populace.

Autoři to vysvětlují tím, že život v malých izolovaných populacích nejspíš vedl k postupné ztrátě škodlivých mutací – jejich nositelé se prostě dále nerozmnožovali.

Komplikovaná reprodukce

Studie potvrdila, že genetická diverzita kakapů je nízká. Zřejmě to vede k reprodukčním problémům, které tito papoušci mají. Dlouhodobě bývá 40 % vajec neoplodněných a asi pětina embryí uhyne. I kvalita spermatu bývá špatná.

Ochranáři proto využívají i umělé oplodnění a snaží se přednostně rozmnožovat jedince s kvalitnějšími geny. Největším zádrhelem v jejich úsilí nejsou samotní kakapové, ale překvapivě novozélandský jehličnan s latinským názvem Dacrydium cupressinum.

Jeho český název slzník kupresolistý není příliš používaný, známý je spíše pod anglickým označením „rim“. A právě na rimu je rozmnožování kakapů závislé.

Hnízdí totiž jen v letech, kdy tyto stromy produkují velké množství plodů, kterými samice krmí sebe i své potomky. Jenže bohatá úroda je jen jednou za dva až pět let, poslední sezóny byly v letech 2019 a 2022.

Nečekaný zdroj vitaminu D

Proč potřebují zrovna plody rimu, nebylo dlouho jasné. Není to totiž jediný zdroj jejich potravy, živí se různými rostlinami. Proto se David Raubenheimer ze Sydneyské univerzity se svým týmem zaměřil na nutriční složení plodů.

Zjistili, že obsahují různé bílkoviny, sacharidy, mastné kyseliny, ale i značné množství vitaminu C, vápníku a vitaminu D. Poslední položka na seznamu je nejzajímavější, šlo o izoformy D2 a D3. Vitamin D3 je důležitý pro reprodukci a lidem se tvoří v kůži působením slunečního záření.

To se u opeřenců neděje. Kakapové si ho nemohou opatřit ani alternativním způsobem, kterým je masitá strava, protože jsou vegetariáni. Plody rimu pro ně tedy představují unikátní rostlinný zdroj vitaminu D3. A to je vysvětlení:

Samice ho potřebují přijímat spolu s vápníkem, aby se mohly tvořit skořápky. Samozřejmě se zkoušelo, jestli by se nemohly plody rimu nahradit příkrmem s vysokým obsahem energie, vitaminu D a vápníku. Zatím se to nepodařilo, ale vědci na tom dále pracují.

Doplňkovou stravy stravu přitom kakapům podávají. Oproti minulosti ovšem ochranáři příkrmy dávkují podle hmotnosti ptáků.

Zjistili totiž, že když mají samice neomezený přístup ke krmivu, tak se mnohem častěji líhnou samci, což snižuje šance na záchranu tohoto druhu.