Je známo, že nacisté využívali vězně v koncentračních táborech k pokusům, jejichž bestiálnosti se jen těžko věří. K šíleným experimentům na lidech ale docházelo i jinde, a to klidně v mírových časech. Kdo a kde se nejvíce provinil proti lidskosti?
Výzkum kazivosti zubů na mentálně postižených ve Švédsku
Kdy: 1947–1951
Kde: Vipeholm, Švédsko
Už v roce 1938 se švédští stomatologové začali zajímat, co je příčinou toho, že se 2/3 populace Švédska potýkají se zubními kazy. V podezření byla strava bohatá na cukry, ale chyběly solidní vědecké důkazy.
Když se rozhořela 2. světová válka (1939–1945), mělo Švédsko jiné starosti. O testování pozitivního dopadu podávání různých skupin vitamínů na prevenci zubního kazu proto lékařská komora a švédská vláda rozhodly až v roce 1945.
Narveme postižené sladkostmi a čokoládou
Experiment probíhal ve středisku pro mentálně postižené ve švédském Vipeholmu. Když ale ani po dvou letech nepřinesl žádné průkazné závěry a hrozilo jeho ukončení, odhodlal se stomatolog Bengt. E. Gustafsson, jež stál v čele pokusu, ke změně.
V roce 1947 rozdělil 436 pacientů léčebny do devíti skupin, které začal ládovat čokoládou, karamelkami, sacharózou a pečivem. To vzbudilo zájem velkých výrobců sladkostí, kteří léčebnu s radostí zásobovali.
Zubům nejvíce škodí Toffifee
Výrobce karamelek dokonce Gustafsson přesvědčil, že potřebuje cukrovinku, která se bude dobře lepit na zuby, protože správně usuzoval, že zubům nejvíce škodí dlouhodobý těsný kontakt s cukry.
Díky tomu vznikly bonbony Toffifee, tehdy ještě bez oříšku uprostřed. Experiment běžel dva roky a slavil jednoznačný úspěch. Každý z účastníků zkonzumoval na 37 kg sladkostí za rok.
Přes 50 účastníků prakticky přišlo o zuby, zbylí trpěli zubními kazy podstatně více než kontrolní vzorek.
Cukrovinky jsou v tom nevinně
Závěry experimentu jasně potvrdily, že zubní kaz výrazně zhoršuje pravidelná konzumace sladkostí mezi jídly.
Ovšem proti tomuto výsledku se vzbouřili výrobci cukrovinek a požadovali pokračování experimentu, tentokrát ne se sladkostmi, ale se stravou bohatou na cukry (sacharidy).
Pro mentálně postižené to znamenalo, že jejich zuby, již tak zničené prvním pokusem, jim nebyly opraveny, a nadto byly vystaveny dalšímu přílivu cukru. Po dalších dvou letech tak přišli o chrup i ti, u kterých se to nepovedlo předtím.
Cena za krásné zuby
Výrobci cukrovinek byli očištěni, za kazy nemohou sladkosti, ale cukry obsažené v jídle obecně.
Souhrnné výsledky pokusu byly zveřejněny až v roce 1953. Gustafsson byl obviňován z toho, že záměrně tajil závažné závěry svého experimentu a že se nechal koupit cukrářskou lobby.
Eticky rozměr pokusu nikdo neřešil, až v 90. letech na něj upozornili dva univerzitní studenti. Díky experimentu se ve Švédsku sice výrazně zlepšila stomatologická péče, ovšem za cenu bolestivé ztráty zubů postižených osob, které se nemohly nijak bránit.
Rozprašování krvavých bakterií na kalifornské San Francisco
Kdy: září 1950
Kde: San Francisco, Kalifornie, USA
Po hrůzách, jež se odehrály v nacistických koncentračních táborech, byly jasně stanoveny podmínky etického lékařského výzkumu.
Ovšem svět byl rozdělen počínající studenou válkou, a tak se USA rozhodně nechtěly vzdát slibných výsledků, které nabízelo používání chemických a biologických zbraní. Naopak!
Vláda povolila Georgi W. Merckovi (1894–1957), který stál v čele stejnojmenného farmaceutického gigantu, aby pokusy s nimi prováděl v opravdu širokém měřítku, na obyvatelstvu Spojených států.
Jak se šíří „smrtící“ nákaza?
Myšlenka byla prostá: nakazit bakterií nebo virem nízké škodlivosti neznámé lidi a sledovat, jak nákazu šíří. Proběhlo několik neúspěšných pokusů, kdy byl virus natolik neškodný, že si lidé nákazy ani nevšimli, případně vědci ztratili stopu při šíření.
Až experiment v San Franciscu přinesl výsledky. Díky své poloze bylo město považováno za příhodný cíl pro nepřítele. Proto měli čelní představitelé státu zájem zjistit, jak moc je zranitelné.
Mračna plná bakterií míří ke břehu
Na moře v Sanfranciském zálivu vyplula nenápadná minolovka, který se držela ve vzdálenosti asi tři kilometry od města s 800 000 obyvatel.
Z cisteren na palubě byla v rozmezí sedmi dnů koncem září 1950 vypuštěna hutná mračna bílého dýmu, krytá pověstnou „mlhou v zátoce.“ Obsahovala miliony bakteriálních spor Serratia marcescens, jež způsobují úporné infekce dýchacích a močových cest.
Tvoří v těle červené chuchvalce, podobné krvavé vatě, takže je snadné je u nakažených identifikovat.
Úspěch pokusu přinesl vážně nemocné i mrtvé
Bakterie zamořila prakticky celé centrum města i jeho předměstí, postiženy byly dva miliony lidí. Badatelé z operace SeaSpray byli výsledky experimentu nadšeni, než se v polovině října začaly objevovat případy vážného zánětu močových cest i plic.
Po pitvě u jednoho zemřelého odhalili lékaři původce nemoci a nestačili se divit. Vždyť tato bakterie je přece vzácná!
Když ovšem generál Wiliam Creasy (1905–1987) pověřil své lidí vypracováním studie o neškodnosti bakterie Serratia marcescens a oni se obrátili na odborníky, došlo sanfranciským lékařům, odkud vítr vanul.
Dalších 20 let podobných pokusů
Creasy byl předvolán před senátní podvýbor pro zdravotnictví a přinucen přiznat barvu, jinak se ale nestalo vůbec nic. Podobné pokusy běžely v Americe v přísném utajení dál, a to ještě dalších 20 let.
Až v roce 1969 je z vlastní iniciativy zastavil prezident Richard Nixon (1913–1994). Výskyt infekce v San Franciscu byl však zameten pod koberec jako důsledek tamní špatné hygieny a ničeho se u soudu nedomohl ani vnuk muže, který na infekci zbytečně zemřel.
Neléčení syfilidy u černošských pacientů
Kdy: 1932–1972
Kde: Tuskegee, Alabama, USA
V roce 1929 přijela do Macon County v Alabamě rozvrzaná dodávka. Lékař Murray Smith přijel provést rutinní kontrolu zdravotního stavu zdejšího obyvatelstva, jež z 90 % tvořili farmáři černé pleti.
Z výsledků jejich krevních testů byl zhrozen: 4 z 10 mužů trpěli syfilidou. S tím si sám nevěděl rady, proto informaci poskytl výše.
Služba veřejného zdravotnictví na jejím základě určila, že městečko Tuskegee bylo ideálním místem pro provedení výzkumu důsledků neléčení nemoci.
Neřekneme jim, že jsou nemocní
Do jeho čela se postavil ambiciózní lékař Thomas Parran (1892–1968), který rozhodl, že z bezpečnostních důvodů bude lepší černošským mužům neprozradit, s jakou nemocí se potýkají. Plán zněl: šest až devět měsíců pozorování a až poté léčba.
Výdaje měla uhradit Rosenwaldova nadace z Chicaga. Nevzdělaní, chudí a tvrdě pracující Afroameričané snadno uvěřili chytrým bílým mužům v lékařských pláštích, když jim tvrdili, že mají špatnou krev, kterou jim tito budou léčit.
Cenu mají jen pacienti v posledním stadiu
Z 600 mužů trpělo syfilidou hned 399 z nich, ostatní posloužili jako kontrolní vzorek. Nemocní se nebránili odběrům a trpělivě čekali na své vyléčení. Marně. V důsledku Velké hospodářské krize se navíc výzkum dostal do finančních problémů.
Parran marně obcházel medicínské instituce a nabízel jim svůj „vzorek“. Když už, tak měli lékaři zájem jen o pacienty v posledním stadiu nemoci. Parran se proto rozhodl nechat je pro ně „uzrát“.
Černí lékaři drží basu s bělochy
Když se ale černí pacienti v roce 1939 dozvěděli, že v jiných koutech Macon County probíhalo očkování těch, kteří měli stejné příznaky, požadovali jej i oni. Parrana stálo hodně úsilí je přesvědčit, že léčbu dostali.
Do experimentu vstoupili také černošští lékaři a pečovatelé, jež ovšem své druhy s klidným svědomím obětovali vlastnímu dobru. Parran se následně zapotil podruhé, když se jeho „svěřenci“ chtěli nechat odvést do armády a zapojit se do bojů 2. světové války. Nepřál si, aby u odvodu přišli na to, co jim je.
Experiment, který přinesl jen utrpení
Nakažení se tak řadu let potýkali se spoustou obtíží – nádory, paralýzami, slepotou i srdečními chorobami. Jejich řady navíc rozšířily i nakažené ženy a děti, ani pro ně léčba už existujícím penicilinem nebyla dostupná.
V 60. letech se na případ snažil upozornit chicagský lékař Irwin Schatz, ale marně. Až v roce 1972 vyšel o událostech v Tuskegee článek v New York Times, napsaný specialistou na pohlavní choroby Peterem Buxtunem (*1937).
Ten vzbudil vlnu nevole a vedl k ukončení 40 let trvajícího experimentu, jež nepřinesl lékařské vědě žádný nový poznatek, který by jí už předtím nebyl znám.
Sadistické pokusy na kůži amerických vězňů
Kdy: 1951–1974
Kde: Holmesburg, Filadelfie, USA
Albert Kligman (1916–2010) byl nadšený biolog, zabývající se houbami. Tím by se ovšem neuživil, a tak ve studiích pokračoval na medicíně, kde se opět zaměřil na nejrůznější plísně a vyrážky, které se napadaly lidskou pokožku.
Brzy se stal mistrem oboru, ovšem měl problém sehnat dobrovolníky pro své pokusy s preparáty na léčbu kožních chorob. Dostal však spásnou myšlenku: V USA musí jistě existovat zařízení, kde se s nemocemi kůže potýkají ve větším měřítku – věznice.
Kde sehnat dobrovolníky pro pokusy? Ve vězení!
Oslovil je, ale zpočátku nebyl příliš úspěšný.
Až když se v proslulém filadelfském kriminálu Holmesburg začal výrazně zvyšovat počet vězňů stižených plísňovými vřídky a mokvajícími ranami na nohou, rozhodlo se vedení věznice zareagovat na nabídku doktora Kligmana.
Do budovy věznice zavítal v lednu 1951. Měl však obavy, zařízení bylo proslulé zejména brutalitou vězňů, kteří si na svých spoluvězních vynucovali nejrůznější sexuální praktiky, laxností dozorců a otřesnou hygienou.
Fascinace vědou zastínila lidskost
Nakonec byl Kligman příjemně překvapen a s kožními problémy vězňů zatočil raz dva. Za to mu vedení věznice povolilo provést pár experimentů. Zpočátku vězni za účast na pokusech dostávali odměnu i lepší jídlo, proto se hlásili sami.
Když lékař v pokusech přitvrdil, už ho pohnutky „dobrovolníků“, často přinucených bachaři, nezajímaly. Kligman leptal vězňům kůži kyselinami, poléval ji nejrůznějším roztoky, vystavoval ji mikrovlnnému záření i popálení.
Židovský doktor Mengele
Zanedlouho mělo všech 1200 vězňů minimálně na jednom předloktí znetvořenou část kůže o velikosti 10 x 10 cm. Lékař však šel ještě dál, začal provádět experimenty, které si ničím nezadaly s tím, co prováděl proslulý doktor Mengele v koncentračních táborech.
Paradoxem je, že Kligman byl židovského původu. Přišíval černou kůži bělochům a čekal, zda změní barvu. Implantoval lidem zvířecí kůži. Zkoumal, za jak dlouho doroste svrchní vrstva pokožky, odstraněná hladkým řezem, a odstraňoval pacientům potní žlázy.
Ve službách armády i kosmetických firem
Postupně mu začaly docházet peníze, a tak se nechal „zaměstnat“ kosmetickými firmami i armádou. Na objednávku armády na vězních testoval žíravé sloučeniny, drogy i bojové látky.
Pro kosmetické giganty pak vlhčené ubrousky, ústní vody, náplasti, dezinfekci či šampony a další. Jeho působení ve věznici ukončila až roku 1974 změna jejího vedení. Kligman za své činy nikdy nebyl souzen, žaloba byla zamítnuta pro nedostatek důkazů.
Rovněž armáda neměla zájem na zveřejnění její spolupráce s brutálním doktorem. A tak Albert Kligman v klidu dožil v Pensylvánii a pobíral tučnou rentu za svůj přípravek Retin-A, jeden z nejznámějších léků na akné.