Pražský zlatník se sklání ve své dílně nad kusem drahého kovu. Pečlivě ho zpracovává do podoby lidské tváře.

Od míšeňského biskupa Bernarda z Kamence, který působil jako kancléř českého krále Václava II., dostal lukrativní zakázku na sérii relikviářových bust pro hornolužický klášter Marienstern.

S relikviáři, schránkami pro uložení ostatků svatých a předmětů s nimi spojených, se roztrhl pytel už ve 4. století n. l. Lidé snadno uvěřili, že jejich prostřednictvím mohou komunikovat se světci, jejichž části těl jsou v relikviářích uschovány.

Ze základních tvarů truhliček se postupem věků vyvinula mistrovská díla zlatníků a šperkařů s nejrozmanitějšími tvary.

Byť se první objevila již v 10. století, relikviářové busty – tedy hlavy s částí trupu – se oblibě ve velkém začínají těšit až ve 14. století a jejich popularita přetrvá po následující tři staletí.

Součást pokladu

Významné umělecké práce tohoto druhu vznikají i v Praze. Není divu. Vždyť je to sídelní město jednoho z nejvášnivějších sběratelů relikvií v historii – českého krále a římského císaře Karla IV. (1316–1378).

Královský inventář z roku 1374 eviduje, že panovník vlastnil 26 relikviářových bust.

Těm se také někdy říká „mluvící“ jako všem relikviářům, které mají podobu některé části lidského těla. Některé skvosty z české produkce vznikly, ještě než Karel dosedl na trůn, jiné byly vyrobeny později, část je dodnes součástí Svatovítského pokladu…

(Zdroj: HISTORY revue)