Život jim ztrpčují nájezdníci, loupežné bandy i rozmary počasí. Proto si lidé z etnické skupiny Hakka začínají ve středověku stavět podivuhodné domy, které je mají před všemi nástrahami ochránit.
Byť tyto „pevnosti“ vypadají na první pohled jednoduše, jsou promyšlené do posledního detailu…
První tulou, jak se těmto zvláštním stavbám říká, vyrůstají v provincii Fu-ťien na jihozápadě Číny nejspíš již ve 12. století. Ty nejmladší pak pocházejí z počátku století minulého.
Mají kruhový – v menší míře obdélníkový – půdorys, někdy bývají vzájemně propojené a na jejich výstavbu se používá vícero materiálů. Základ tvoří udusaná hlína, zpevněná kameny a kousky dřeva či bambusu.
Pevné jako hrad
Díky tomu se tulou obtížně dobývají, nedají se zapálit a současně odolávají výkyvům počasí – v létě příjemně chladí, naopak v zimě udržují teplo. V přízemí, kde je největší vlhko, se nacházejí kuchyně a řemeslné dílny, ve kterých se každodenně využívá oheň.
Ten vysušuje základy stavby i první patro se sklady potravin a jiných zásob. V dalších podlažích (tulou mohly mít až pět pater) jsou pak obytné místnosti s velkými okny, směřujícími dovnitř. Naopak okolní krajinou se zdejší obyvatelé kochat příliš nemohou.
Celistvost vnějších zdí narušují od druhého patra výše jen malá okénka, která se v případě nebezpečí dají využít i jako střílny.
Záchody mají společné
Jeden dům obývá jeden klan. Nezřídka jde až o 800 osob! Život celé komunity se řídí přísnými pravidly a je založen na principech rovnosti a kolektivního bydlení.
Lidé sdílejí prádelnu, koupelnu či toalety, mají „rozepsané“ služby (úklid veřejných prostor či dozor nad branou) a společně se starají také o rýžová, čajová a tabáková políčka v okolí. Zisk z prodeje těchto plodin jim slouží k rekonstrukcím či k nové výstavbě.
„Malé“ a strohé tulou nahrazují nejspíše od 17. století vskutku obřími a krásnými stavbami. Ty nejbohatší klany si pak budují honosné domy, které už připomínají spíše hradiště…
Dodneška se v provincii Fu-ťien dochovalo na 3000 tulou, přičemž těch 46 nejhodnotnějších je od roku 2008 pod ochranou UNESCO. Fungují jako skanzen a pořád v nich bydlí lidé – a to i mladšího věku. Přespat zde mohou také turisté.
(Zdroj: HISTORY revue)