Jakmile se v roce 1198 Inocenc III. stává novým papežem, začíná řešit další křížovou výpravu. On ovšem na rozdíl od svých předchůdců vsází na jinou kartu.
Neoslovuje primárně vladaře, které považuje za neschopné, ale svá slova míří ke šlechticům a rytířům.
Jako první ho vyslechnou hrabata Theobald z Champagne (asi 1179–1201) a Ludvík z Blois (1172–1205), kteří jmenují vyslance, aby s benátským dóžetem Enricem Dandolem (1107–1205) domluvili podmínky pronájmu flotily pro více než 30 000 mužů.
Když se v roce 1202 začne armáda scházet v Benátkách, je ale jasné, že takového čísla dosaženo nebude. Křižáci se navíc nemohou domluvit na cíli tažení. Zatímco někteří chtějí plout do Svaté země, jiní za správný považují útok na Egypt.
Nakonec to vyřeší dluh u dóžete. Vypočítavě nad ním přivře oko pod podmínkou, že křižáci dobudou Zaru (dnešní chorvatský Zadar) a vymaní ji z rukou uherského krále Emericha (1174–1204), aby znovu patřila pod benátskou nadvládu.
Osudový omyl
Když se 11. listopadu 1202 křižácká flotila vylodí u Zary, ve městě zavládne strach. „Uzavřete brány!“ zní ze všech stran. Pár odvážných obyvatel města přichází před dóžete s nabídkou kapitulace, chtějí zabránit krveprolití.
Mezitím, co se dóže radí se svými spojenci o dalším postupu, se k obyvatelům Zary ovšem dostává zpráva, že křižáci bojovat vůbec nebudou. Místní proto nabídku na kapitulaci stahují. To se dóžeti nelíbí. Napětí roste.
Olej do ohně ještě přilévá jeden duchovní, který předstupuje před křižáky a čte dopis od papeže, v němž Svatý otec útok zakazuje.
„Vy jste mně slíbili pomoci města dobýt a já to nyní potřebuji,“ křičí dóže, a tak vojsko nakonec rozbíjí tábor před branami Zary a chystá obléhací stroje.
Zhruba pět dní pak trvají boje, než se 24. listopadu město vzdá. Inocenc III. (asi 1160–1216) účastníky jeho dobývání exkomunikuje. Později uznává, že došlo k vydírání, a tak se trest vztahuje pouze na Benátčany.
(Zdroj: HISTORY revue)
