„Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl nepravosti. Proto umírám v exilu.“ Tak zní epitaf na sarkofágu Řehoře VII., podle některých jednoho z největších papežů všech dob, podle jiných zlosyna, který propadl peklu.
Cesta k nejvyššímu postu křesťanského světa může být zdlouhavá. Řehoř VII. (asi 1020/1025–1085) o tom ví své. Údajně je synem obyčejného kováře z Toskánska. Jeho rodné jméno zní Hildebrand ze Soany.
Rádce nejmocnějších
Vzdělání získává v Římě, snad díky strýci, který je opatem jednoho ze zdejších klášterů. K církevním kruhům si tak mladý Hildebrand vybuduje rychle pevné vazby.
Dostává se do blízkosti papežů Řehoře VI. (†1048), Lva IX. (1002–1054), Viktora II. (asi 1018–1057) nebo Mikuláše II. (990/995–1061).
Těší se z jejich přízně, plní důležité úkoly a úspěšně šplhá po kariérním žebříčku v církevní hierarchii. Někdy v letech 1058–1059 zaujímá v Římě funkci arcijáhna, čímž je vůbec nejdůležitější postavou v papežské administrativě.
Kdo bude císařem?
Jakmile roku 1073 usedne na Petrův stolec, pouští se Řehoř do rozsáhlé církevní reformy. Kromě toho, že důsledně trvá na kněžském celibátu a vehementně brojí proti svatokupectví, v roce 1075 se vytasí s bulou Dictatus papae.
„Budiž mu dovoleno sesazovat císaře,“ hlásá se v ní mimo jiné o papežské moci. To poměrně rychle vyprovokuje mladého římského krále Jindřicha IV. (1050–1106), aspiranta na císařskou hodnost, k protiútoku.
Věčně na útěku
Chladné zdi žaláře nebo nedobytného hradu – to jsou jeho nová obydlí. Řehoř VII. si svou církevní reformou získal věrné stoupence, ale i zaryté odpůrce. O Vánocích 1075 jej na jeden den zajal významný římský šlechtic Cencio I. Frangipane.
Mnohem větší nebezpečí však papeži hrozí od rozezleného Jindřicha IV., kterého nakonec vyobcoval z církve.
Vyhnán za pomoc
V roce 1084 se Věčné město ocitá v obležení Jindřichova vojska. Král sem přijíždí i s Klementem III. (asi 1029–1100), kterého předtím nechal zvolit jako vzdoropapeže. Řím prozatím zůstává věrný Řehořovi. To se ale rychle změní.
Pravému papeži přicházejí na pomoc Normané. Jejich bezuzdné řádění v ulicích města zdejší obyvatele popudí i proti Řehořovi. Tomu nezbývá než odejít do exilu, v němž krátce nato umírá.
(Zdroj: HISTORY revue)