K jednacímu stolu usedají zástupci nejvýznamnějších mocností světa. Chystají se jednat o tom, jak si rozparcelovat celý kontinent i s jeho nerostným bohatstvím a obyvateli.
V polovině 19. století světové velmoci objevují bohaté zdroje surovin v Africe. Koloniální výpady na černý kontinent ale začínají ohrožovat stabilitu a mír v samotné Evropě.
Na africké půdě stále častěji dochází ke střetům, hrozícím rozvinout se do regulérní války. Nebezpečí si nejvíce uvědomuje německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898), jehož ambice jsou jedny z největších.
„Je třeba kolonialismu vtisknout řád,“ prohlašuje a svolává do Berlína mezinárodní konferenci.
Každý chce kus
Zahajovací zasedání 15. listopadu 1884 je přehlídkou elit 14 zemí. Jsou tu nejen největší hráči od Belgie přes Francii a Itálii až po Británii. Delegaci vysílají i Američané, Španělé, Portugalci, Švédové, Nizozemci, nechybí Osmanská říše ani Rusko.
Rakousko-Uhersko zastupuje zkušený diplomat Imre Széchényi (1825–1898). Každý stát přichází se svou představou, jak získat co nejvíc, ale všichni vědí, že bez regulace se rozparcelování Afriky neobejde.
Základ dalších krizí
Když se 26. února následujícího roku účastníci po 104 dnech jednání rozjíždějí domů, zůstává po nich závěrečná úmluva o 38 článcích.
Mocnosti si rozdělují sféry vlivu, ale ruší také obchod s otroky a zavádějí takzvaný princip efektivity, podle něhož mohou země vlastnit jen ty kolonie, které skutečně ovládají a hospodářsky využívají.
„Svět snad nikdy nebyl svědkem loupeže tak velkého rozsahu,“ píše list Lagos Observer. Nastává období, pro které se ujímá označení „dělení Afriky“.
„Rozdělení bylo provedeno bez ohledu na historii a položilo základy budoucích krizí v Africe,“ tvrdí současný nigerijský historik Olayemi Akinwumi.