Strmý kolos s názvem Eiger propichuje oblohu v nadmořské výšce 3 967 metrů a najdeme ho ve švýcarských Alpách. Není to sice nejvyšší hora Evropy, ale za to si drží punc té nejnebezpečnější a dodnes mezi horolezci budí respekt.
Může za to Nordwand alias severní stěna. Tu kvůli více než 60 zmařeným životům překřtí na Mordwand (stěna smrti).
V přímém přenosu
Vrchol hory Eiger pozná svého dobyvatele už 11. srpna 1858, kdy se nahoru dostane Ir Charles Barrington (1834–1901), sekundují mu tehdy dva švýcarští průvodci.
Do konce 19. století se podaří pokořit všechny významné vrcholy Alp a zdá se, že už není co dobývat. Dobrodruzi se proto zaměří na takzvané severní stěny, které vyžadují techničtější přístup a jsou větší výzvou.
Z velké šestice severní stěn, kde je například ta na Matterhornu nebo na Cima Grande, je ta na Eigeru tou největší výzvou. Krátký čtyřkilometrový úsek nabízí 1800 metrů převýšení.
Vedle strmé stěny musí odvážlivci počítat také s padajícím kamením a hrozbou lavin. Kvůli orientaci na sever se tady střídá tání a mrznutí. Problém tkví také v častých změnách počasí a tlaku veřejnosti. Přímo na severní stěnu totiž hledí turisté z teras hotelů.
Rozhodnutí s následky
Na děsivou pasáž si jako první troufnou němečtí odvážlivci Max Sedlmayr a Karl Mehringer. Zvědavci sledují jejich zápolení s horou dalekohledy. Výstup ze srpna 1935 trvá pět dní, za tu dobu okusí nejrůznější rozmary počasí.
Překonají ledovou plochu, pak je zastaví mlha se sněhem. V ten okamžik se ztratí všem z dohledu. Až když nečas ustane a na Eigerem přeletí letadlo, spatří pilot Sedlmayrovo tělo bez známek života. Jeho kolegu objeví až o 30 roků později.
Následujícího léta si severní stěna připíše svůj nejtragičtější zářez. Dole se scházejí dvě skupiny – jedna z Německa a druhá z Rakouska.
Špatné počasí většinu odradí, a tak zůstává čtveřice ve složení Andreas Hinterstoisser (1914–1936), Toni Kurz (1913–1936), Willy Angerer (1905–1936) a Edi Rainer (1909–1936).
První den mají štěstí a postupují vcelku rychle. Druhý den padající kamení lehce zraní Rainera a poté i Angerera. „Musíme se vrátit,“ zavelí někdo. Uvědomí si však, že jsou v pasti, protože fixní lano odvázali. Sestoupit totiž chtěli jinou cestou. A navíc se před nimi rozléhá obrovská pláň plná ledu.
Pomoc za převisem
Krátce na to smete výpravu lavina. Hinterstoisser se zřítí, Angerer umírá vyčerpáním, Rainer na podchlazení. Jediným přeživším se stává Kurz. Visí na laně a má k sobě přivázaného mrtvého Angerera. Okamžitě volá o pomoc.
Ta se nachází pouhých 40 metrů pod ním, cestu však dělí skalní převis. Záchranáři přemítají, jak muži pomoci. Chtějí mu hodit lano, na které by se přivázal, a pak by se mohl slanit do bezpečí. Kurz je však vysílený, strávil celou noc na mrazu.
Prokřehlýma rukama zkouší povolit uzel. Neúspěšně. „Už nemůžu,“ hlesne po několika hodinách a umírá. Výstup na severní stěnu Eigeru je poté zakázán, ale jen na pár měsíců. Svého dobytí se Nordwand dočká v srpnu 1938, ale i poté na strmém svahu umírají lidé.
