Kisiljevem, malou vesnicí poblíž Velikého Gradiště v dnešním Srbsku, obchází strach. Lidé se bojí zamhouřit oči, protože blízko obchází přízrak.
Duše Petara Blagojeviće nenachází klid a na cestu do záhrobí s sebou láká další nevinné. Dobové prameny nešťastníka označují za vampýra a on má na svědomí devět obětí!
V dubnu 1725 se zde začnou psát dějiny vampyrismu. Za nejasných okolností umírá rolník jménem Petar Blagojević (1662–1725) a jeho skonem odstartuje série děsivých událostí a nevyjasněných úmrtí. A co hůř.
Nejde jen o báchorku tradovanou po generace. Existuje podrobný a přesný úřední zápis, odkrývající děsivé detaily jednoho z prvních případů vampýra v Evropě.
Místo truchlení úprk
Žena rolníka spěšně balí pár nezbytností. Vyděšeně se otáčí při každém podivném zvuku ve světnici. Na truchlení po nedávno zesnulém muži není čas ani prostor. Naopak obava o život roste do nebes.
Zesnulému se dostalo řádného pohřbu, rakev spočinula na místním hřbitově. Jeho duše se však nehodlala pozemského světa vzdát. „Najdi mi mé opánky a dones mi je,“ visí nad nebohou vdovou bledá tvář, jež nápadně připomíná jejího zesnulého manžela.
Mladá žena ztuhne a na čele jí vyskočí krůpěje studeného potu. Tu noc již oka nezamhouří a ráno ve spěchu připraví vše, aby se odstěhovala ještě ten den do vzdálené vesnice v domnění, že tam za ní duch jejího muže nepřijde.
Duše bere s sebou
Přibližně deset týdnů po Petarově smrti se ukáže, že ona nebyla jediná, koho v noci Petar navštívil. Jenže ti ostatní neměli takové štěstí a živí nevyvázli.
Kisiljev zhruba deset týdnů po smrti Petara Blagojeviće čelí hned devíti případům náhlého úmrtí, která jsou však pevně svázána právě s jeho osobou. Umírají mladí i staří a opakuje se jeden a ten samý vzorec.
Nemocní ulehnou na lože a za dvacet čtyři hodin jim zvoní hrana. Mezitím je však čeká velmi zvláštní návštěva. Ze záhrobí.
„Když ještě živí leželi na smrtelné posteli, veřejně vypovídali, že k nim výše zmíněný Petar Blagojević, který zemřel před deseti týdny, přišel ve spánku, položil se na ně a škrtil je, takže nyní museli vypustit duši,“ uvádí se v oficiálním dokumentu zhotoveném kamerálním provizorem okresu Gradiska, Ernstem Frombaldem. Proč začal Petar ve vesnici zabíjet?

Osm dní, devět mrtvých
Trvá to přesně osm dní. Za tu dobu si s sebou odvede Blagojević devět lidí. Na co přesně zemřeli, se neví. Jisté je jedno. Vždy se jim těsně před skonem objevil duch rolníka a měl je začít škrtit tak silně, že zemřeli.
Ostatně ani stopy na těle zemřelých po pokousání nalezeny nebyly, nebo to alespoň neuvádí Frombaldovo svědectví. Spojovala je však ještě jedna věc. Jejich záhadná nemoc trvala pouhý den. Jak jim dokázal ublížit jž mrtvý člověk?
Panika se šíří
Ostatní přeživší jsou neklidní. Vesnici obchází strach jako nikdy před tím a místní propadají davovému šílenství. Chtějí vědět, co se děje. Chtějí vykopat ostatky Petara Blagojeviće a učinit jeho vražednému řádění přítrž a chtějí to udělat hned.
„Vykopeme ho, ať se vám to líbí nebo ne. Musíte s tím přece něco udělat,“ zní zoufalé hlasy vesničanů, adresované správnímu úředníkovi Ernstu Frombaldovi.
Tomu se příliš do akce nechce a snaží se dav usměrnit tím, že i on musí dodržovat své postupy a musí nejprve poslat zprávu o celé události do Bělehradu. Jenže lidé posílení strachem mu nedají na výběr. „My přece nemůžeme čekat, až přijde odpověď z Bělehradu!
Obchází tu zlý duch a když nic neuděláme, zničí nás všechny,“ hrozí úředníkovi, že se z vesnice vystěhují a nechají ji prázdnou, což on nemůže připustit.

Exhumace odhalí vampýra
Rozlícený dav se blíží ke hřbitovu. Všichni velmi dobře vědí, kam mají jít. Netrvá dlouho a několik mužů bere do rukou lopaty. Někteří stojí strachy opodál a celou scénu sledují se zatajeným dechem.
Konečně se ozvou dunivé zvuky, když lopaty narazí na dřevěné víko rakve. Starší žena svírá pevně v rukou růženec a mumlá modlitbu. Rakev je konečně venku. Odvaha davu slábne, ale už není cesty zpět. Hřeby jsou vytaženy a stačí sundat víko.
Frombald se ošívá a celá situace je mu krajně nepříjemná. Vlastně ani nechápe, co se právě teď před ním odehrává. Instinktivně si drží před ústy a nosem plátěný kapesník, očekává, že se z rakve vyline pach rozkládajícího se těla. Víko sklouzne na zem a nic.
Žádný odér, který by dráždil nos, se neobjevuje. Neochotně se nakloní nad truhlu a zkoprní. Tělo nebožtíka je čerstvé, jako by jej uložili před pár hodinami. Jeho mysl nedokáže racionálně vysvětlit výjev, který se mu právě naskytl.
„Vlasy a vousy, ano i nehty, z nichž staré odpadly, na něm narostly; stará kůže se odloupla a pod ní se objevila čerstvá nová.
Obličej, ruce, nohy a celé tělo byly v takovém stavu, že za jeho života nemohly být dokonalejší,“ uvedl ve zprávě popisující ohledání ostatků mladého rolníka.
V ústech krev
„V jeho ústech jsem s nemalým úžasem spatřil trochu čerstvé krve, kterou podle obecného tvrzení vysál z těch, které usmrtil,“ pokračuje Frombald. Dav víc důkazů nepotřebuje.
Strach rychle střídá zuřivost a několik mužů spěšně brousí šíp, jenž má za nedlouho probodnout srdce nebožtíka. Přesně mířená rána skutečně protne hruď. O tom, co následovalo, však úředník odmítá z úcty k zesnulému psát. Přiznává však, že mrtvému se z těla vyvalila krev a tekla z úst i uší.

Tělo raději spálili
Probodnutí srdce nestačí. Zakrátko je postavena hranice a tělo dav spálil na popel. Zpráva, kterou o celé události zhotovil Ernst Frombald, je velmi podrobná a rychle doputuje i do Vídně. Příběh Petera Blagojeviće zaplaví nejen místní tisk.
Sám úředník se snaží smýt jakoukoliv zodpovědnost za exhumaci rolníka. Víceméně přiznává, že to byl rozlícený a vyděšený dav, kdo jej donutil jednat.
Dnešní medicína
Dají se některé zvláštnosti, jichž byl Frombald svědkem, z pohledu dnešní medicíny vysvětlit? Ano. Po smrti vlasy a nehty nepokračují v růstu. Dehydratace a smrštění kůže však mohou způsobit, že existující vlasy a nehty vypadají delší.
Posmrtné změny mohou vést k oddělování a odlupování vrstev kůže. Moderní forenzní literatura popisuje postupné změny epidermis a dermis po smrti. Při rozkladu vznikají plyny a tlak může vytlačovat tekutiny z úst a nosu.
Tekutina může mít červenohnědý až krvavý vzhled. Frombald ale ve své zprávě explicitně uváděl, že nebožtík v rakvi „nemohl vypadat lépe než zaživa.“ Hovořil o nehtech nových, nikoliv pouze povyrostlých. Navíc chyběl zápach rozkládajícího se těla.
A co ony zvláštní pohyby, o nichž nechtěl psát? A je tu ještě jedna zásadní věc. Poté, co byly ostatky Blagojeviće zpopelněny, záhadná úmrtí ustala. Potvrzuje tato událost, že zvěsti o nemrtvých, sajících krev živým, mají reálný základ?
