Taková potupa. Jako by nestačilo, že Napoleon ponížil Prusy na bitevním poli u Jeny a Auerstedtu. Teď se svými jednotkami vítězně kráčí Berlínem a jeho dominantu – Braniborskou bránu – využívá jako vlastní triumfální oblouk…

Francouzský císař Napoleon (1769–1821) obdivuje 12 dórských sloupů, které Braniborskou bránu podpírají. Každý z nich má dobrých 15 metrů.

„V letech 1788–1791 ji dal postavit pruský král Fridrich Vilém II. jako symbol míru,“ vysvětluje mu jeho pobočník. „To je ironie,“ prolétne vojevůdci hlavou. Jeho pohled utkví na samém vrcholu pozdně klasicistní brány, inspirované architekturou řecké Akropole. Trůní na něm socha kvadrigy, čtyřspřeží s okřídlenou bohyní Míru.

Ukradené čtyřspřeží

„To by se krásně vyjímalo v Paříži,“ pomyslí si Napoleon. Sochu nechá demontovat a složit do krabic. Čeká ji cesta Evropou. Ve francouzské metropoli ovšem vydrží jen osm let. Jakmile Prusové v roce 1814 obsazují Paříž, kvadriga putuje domů.

Na kopí bohyně přibude železný kříž. Ze symbolu míru se stává symbol vítězství. Pruský král rozhoduje, že prostí Berlíňané smějí využívat pouze zcela krajní průchody v bráně.

Ten uprostřed je vyhrazen panovnické rodině a za odměnu rodině generála Ernsta von Pfuela (1779–1866), který se postaral o návrat kvadrigy z Paříže.

Pod rudou vlajkou

40 procent Berlína je na sklonku druhé světové války zničeno. Střelba z děl poničila i Braniborskou bránu, nad níž v posledních dnech konfliktu zavlála rudá vlajka, ale nesrovnala ji se zemí.

Nejprve bohyně Vítězství přichází o symbol železného kříže a orla, které jsou vnímány jako připomínka pruského militarismu. Pak se začíná s opravou stavby. V roce 1961 je však v její těsné blízkosti vystavěna Berlínská zeď.

Braniborská brána se ocitá v hraničním pásmu a na dlouhá léta se stává veřejnosti nepřístupnou.