Andělský hrad: Papežové postavili pevnost na hrobech císařů

Rychle balí to nejcennější. Se švýcarskou gardou v patách se Klement VII. vydává z Apoštolského paláce na 800 metrů dlouhou tajnou cestu římskými hradbami. Zvenčí k jeho uším doléhá střelba. Ve Věčném městě v květnu 1527 řádí císařští žoldnéři…

A už je tu bašta sv. Marka. Svatý otec se ocitá v bezpečí Andělského hradu. Papežskou pevnost s Vatikánem spojuje krytá chodba, známá jako Passetto di Borgo, kterou již ve 13. století nechal prozíravě vybudovat Mikuláš III. (1210/1220–1280). „Geniální nápad,“ utrousí na adresu svého předchůdce Klement VII. (1478–1534). Jen co se mu trochu přestanou třást kolena, organizuje obránce hradu.

Ti uvádějí do pohybu obří katapulty, které plní žhavými kameny a pochodněmi napuštěnými olejem. Celý měsíc dokáže papež v Andělském hradu vzdorovat svým nepřátelům. Teprve 6.

června 1527 se vzdává a souhlasí se zaplacením obřího výkupného.

Pokladnice v pohřební komoře

„Chci tu přepychovou rezidenci,“ nařizuje svým stavitelům Klementův nástupce na Petrově stolci Pavel III. (1468–1549) – pro případ, že by se situace opakovala a některý ze Svatých otců musel v Andělském hradu setrvávat delší dobu. Vzhledem k odolnosti, kterou pevnost během plenění Říma císařskými žoldáky prokázala, sem Pavel III. nechává přemístit papežský archiv i pokladnici.

Ta se nachází v samém srdci Andělského hradu, kde úplně původně byla pohřební komora. Válcovitá stavba na místě antického hřbitova totiž vyrostla již v letech 123–139 n. l. jako mauzoleum pro římského císaře Hadriána (76–138) a jeho následníky.

Posledním císařem, jenž tu byl pohřben, se stal Caracalla (*188) v roce 217.

Vězení pro inkvizici

Za papeže Pavla III. již po hrobech dávných vládců Říma není téměř památky. Už na počátku 5. století byly vyrabovány barbary. V té době se také dnešní Andělský hrad stal součástí městského opevnění. I když hned několik Svatých otců uvažovalo, že by sem z Apoštolského paláce natrvalo přenesli své sídlo, v pozdějších dobách jim pevnost mnohem více posloužila jako vězení.

Nejslavnějším zdejším zajatcem je zřejmě inkvizicí pronásledovaný italský astronom Giordano Bruno (1548–1600).