Na okraji pouště, kam živý člověk zavítá jen málokdy. Tam, kde se honí divocí psi a šakali. V těchto končinách odpočívají mrtví. A dlí nad nimi pán pohřebišť a balzamování, egyptský Anubis.
Právě pro odlehlou a nehostinnou atmosféru pohřebiště získává bůh zemřelých a mumifikace Anubis, jinak také Anup, podobu muže s šakalí hlavou nebo rovnou ležícího černého šakala či vlka.
A přesto, zatímco v dnešní době se na smrt nahlíží jako na strašáka, před kterým je třeba se schovat, staří Egypťané mají ve svých životech pro smrt vyhrazené velice speciální místo. Anubis se rozhodně nenudí kdesi na okraji pozornosti.
Naopak patří mezi nejdůležitější a nejuctívanější staroegyptská božstva. Jeho vyobrazení lze najít téměř na každém sarkofágu a v každé hrobce a hraje jednu ze zásadních postav egyptské Knihy mrtvých.
Pán západu
Kromě jeho psí podoby lze Anupa poznat podle takzvaného imiutu, posvátného předmětu v podobě berly se zavěšenou kůží bezhlavého zvířete.
Co se jeho jména týče, dnes se mu přisuzuje význam „Ten, který jest nad horami“, což odpovídá jeho místu nad mrtvými v jejich hrobkách. Anubis, známý také jako pán západu, patří zároveň mezi nejstarší egyptské bohy a jeho vliv je patrný až do dob antiky.
Jeho kult má centrum v hornoegyptském kraji známém jako Kraj Anupův s hlavním městem Sako. Není náhoda, že pozdější řecké jméno města Kynopolis se překládá jako Psí město.
V chrámech mu často bývá zasvěcen vlastní prostor a jeho sošky jsou nedílnou součástí všech míst posledního odpočinku.
Váhy lidských srdcí
Posmrtný život u Egypťanů můžeme dát zcela na roveň tomu pozemskému. O tom, jak vše po smrti fyzického těla probíhá, mají ve starém Egyptě jasné představy.
Anubis je ten, kdo vítá zemřelé v záhrobí a doprovází je k poslednímu soudu před bohem Usirem. Zároveň s pírkem zvaným Maat, symbolizujícím řád a pravdu, váží srdce mrtvých na miskách vah spravedlnosti.
K posmrtnému životu patří neodmyslitelně i balzamování. Anubis je nejvyšším mistrem mumifikačních technik a rituálů. Kněží provádějící mumifikaci si nasazují masku v podobě šakala, aby splynuli s bohovou podstatou.
Naděje umírá poslední
Anubis je považován za čtvrtého syna boha Re, podle jiné verze je zase nemanželský syn Usira a Usirovy sestry Nebthet, přičemž ho vychovává bohyně Eset.
Ať je to jakkoliv, tento bůh má moc mrtvým vrátit jejich život. I po tisících let nám tak připomíná, že život není lineární, ale cyklický. Že se smrtí jde ruku v ruce zase nový život. Proto je Anubis také bohem naděje a znovuzrození.
Symbolicky řečeno, ať už umírají naše sny, přání, projekty nebo naše části osobnosti, je dobré si stále připomínat, že smrt nestojí proti životu, ale je jeho součástí. Odchod starého totiž znamená příchod toho, co je nové, čerstvé a zdravé.
