Dřevěné obléhací věže se tyčí nad hradbami města. Ty jsou i přes zoufalý odpor obránců právě prolomeny a dovnitř se ženou zástupy křižáků. V božím jménu už neběží dobývat, ale loupit a vraždit.
Dobytí Antiochie v červnu 1098 je nesporným úspěchem první křížové výpravy do Svaté země, ale současně také zdrojem bojů o moc mezi veliteli křesťanských armád. Je třeba se rozhodnout, kam se v tažení vydat dál. Hlavním cílem je Jeruzalém, kam křižáci dospějí o rok později.
Boj otrávenou vodou
Jeruzalém je jednou z nejsilnějších pevností světa.
Hradby, které vybudoval už římský císař Hadrián (76–138 n. l.), jsou nyní mnohem pevnější, stále funguje důmyslný systém vodovodů a cisteren. Egyptský místodržící Iftíchar ad-Daula se na útok připravil svědomitě.
Z Jeruzaléma vypověděl křesťanské obyvatele, nechal zasypat nebo otrávit všechny studny kolem města a rozehnal stáda dobytka v okolí, aby křižákům co nejvíce ztížil obléhání. Jejich ležení se brzy opravdu ocitá v těžké situaci. Chybějí potraviny i dřevo na výrobu obléhacích strojů.
Až po kolena
Dřevo na obléhací stroje nakonec křižáci získají rozebráním vlastních lodí.
Ráno 15. července 1099 oddíly lotrinského vévody Godefroye z Bouillonu (asi 1060–1100) právě díky jedné obléhací věži jako první pronikají do města na severovýchodní straně, vzápětí je následují jednotky francouzského šlechtice Raimonda IV. z Toulouse (asi 1041–1105).
„Zabíjení bylo tak obrovské, že naši muži se brodili v krvi až po kotníky,“ zaznamenává kronika první křížové výpravy Gesta Francorum (Činy Franků). „Muži jeli v krvi až po kolena a uzdy svých otěží,“ dodává kronikář výpravy Raymond z Aguilers.
Křižáci ve městě pobijí na 70 000 lidí. Jeruzalém se poté stává hlavním sídlem nově vyhlášeného Jeruzalémského království.
