Její oficiální označení, tedy R504, nic moc neřekne. Stačí se ovšem zmínit o „Cestě kostí“, jak je kolymská silnice přezdívána, a na povrch se začnou drát hrůzy, které její stavbu provázely. Podepsán pod nimi není nikdo jiný než Josif Vissarionovič Stalin.
Oblasti, kudy vede, se říká ledová poušť. Jde o jedno z nejchladnějších míst na zeměkouli, kde teploty v zimě padají i k – 60 °C.
A právě sem, do sibiřského mrazivého pekla, nažene sovětský diktátor ve 30. letech 20. století stovky tisíc vězňů z okolních gulagů, aby mu postavili dopravní spojnici mezi dvěma největšími městy na Dálném východě – Jakutskem a Magadanem.
Stalinova zlatá horečka
Tolik se to možná neví, ale na přelomu 20. a 30. let minulého století postihne Stalina (1878–1953) menší zlatá horečka.
Kolonizační snahy prováděné na nehostinných okrajích sovětského impéria totiž začínají přinášet nečekané ovoce – množství nerostných surovin. Své bohatství odhalí i oblast Kolyma na východní Sibiři.
Má se tu nacházet čtvrtina světových zásob zlata a většina ložisek cínu v Sovětském svazu.
Alespoň to Stalinovi tvrdí Jurij Bilibin (1901–1952), geolog, pod jehož vedením je v roce 1928 uspořádána expedice, mající za úkol prozkoumat, co se skrývá pod kolymskou pevninou.
![Na Kolymě se má nacházet čtvrtina světových zásob zlata. A tak se vězni dávají do práce.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2024/04/3-2-768x478.jpg)
Dřina v nelidských podmínkách
Stalin neváhá. Okamžitě ví dvě věci – že k těžbě využije lacinou pracovní sílu – zotročené vězně z gulagů, kterých je na Sibiři požehnaně.
A také, že kvůli zpřístupnění oblastí bude nutné postavit silnici. I to obstarají vězni z gulagů. Díky vykonstruovaným procesům jsou jich k dispozici stovky tisíc.
Liduprázdná nehostinná krajina hor, zrádných močálů a temných lesů tak od roku 1932 ožije rachotem stavebních strojů, prakticky od začátku doprovázeného zoufalým sténáním v děsivých podmínkách pracujících dělníků.
Mrtvoly do základů
Hlad, pekelná zima, vyčerpání, takový je jejich běžný pracovní den. Trvá i 16 hodin, během kterých v až šedesátistupňových mrazech dřou tisíce dělníků do úmoru a k dispozici mají v podstatě jen lopaty a krumpáče.
Navíc s tím, jak jsou objevována nová ložiska kovů, se plánovaná délka silnice neustále zvětšuje. Z původních 600 km je nakonec bezmála 2000 km! Jakákoliv nekázeň se trestá, stejně jako nedostatečná intenzita práce. Trest?
Většinou zastřelení, a to rovnou na místě, přičemž s kopáním extra hrobů do zmrzlé půdy se nikdo moc nezabývá. Místo toho jsou těla jednoduše pohřbívána do základů silnice. Přezdívka „Cesta kostí“ tedy sedí jako ulítá.
![Stavba probíhá ve strašlivých podmínkách. Smrt je tu jako doma.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2024/04/1-3-e1712559967191-768x592.jpg)
Vězňů je dost
Každý mrtvý dělník je okamžitě nahrazen jiným.
Například v roce 1946 jsou do oblasti Kolyma nahnáni bývalí sovětští váleční zajatci, které na konci druhé světové války osvobodí Rudá armáda nebo Spojenci, a kteří jsou následně obviněni ze zrady a spolupráce s nepřítelem.
Stavba silnice s využitím pracovních sil z gulagů pokračuje až do roku 1953. Kolik jí zaplatí životem? Přesné číslo vám nikdo neřekne, podle různých odhadů to ale může být 250 000 až 1 000 000 lidí. Mnozí z nich jsou pohřbeni vedle nebo přímo pod ní.
![I na těžbu drahých kovů Stalin samozřejmě využívá vězně z gulagů na Sibiři.](http://epochalnisvet.cz/wp-content/uploads/2024/04/2-2-768x489.jpg)