Našli jste někdy na zemi zajímavý kamínek a odnesli si ho domů? Co jste s ním pak udělali? Položili na poličku, pomalovali barvami nebo nakonec vyhodili ? Jeden nadšený Francouz svůj kamínek nevyhodí… A jak příběh pokračuje dál?

Práci pošťáka vzal Ferdinand Cheval (1836–1924) trochu z nouze. Jako zaměstnanec v zemědělství nezvládal uživit rodinu, pekařské řemeslo dávno pověsil na hřebík, a jelikož se nikdy nenaučil ani správně psát, moc možností nezbylo.

Chodí v okolí městečka Hauterives ve francouzském departementu Drôme a v dubnu roku 1879 narazí na podivný kámen. Má dokonalé tvary a kolem je jich víc. Přeci je tu nenechá jen tak ležet!

Ideální jméno

„Vždycky jsem snil o tom postavit palác nebo hrad, ale nikomu jsem to neřekl,“ vzpomíná Cheval ve svým pozdějších zápiscích. Ve chvíli zvláštního nálezu si je však jistý, že jen u snu zůstat nehodlá!

Začne sbírat další kameny, skládá je na hromady a sváží domů trakařem. A když už jich má plnou zahradu, zcela sám se dá do práce! Výsledkem je originální palác, 12 metrů vysoký a 26 metrů dlouhý, která drží pohromadě pomocí vápna, cementu či kovových rámů.

Původně se má jmenovat Temple de la Nature neboli Chrám přírody. V roce 1904 však na místo dorazí spisovatel Émile Roux-Parassac (1874–1940) a fascinovaný napíše báseň (najdeme ji vyrytou u západního vchodu), která Chevala přiměje jméno změnit. Bude to Palais idéal (Ideální palác)!

Umění, nebo kýč?

Stylem je Chevalův palác neuchopitelný! Kombinuje různé architektonické prvky, kultury i náboženství, někteří v něm vidí předchůdce surrealismu, jiní ho řadí k naivnímu umění. Často je nazývám bizarností a někdy jednoduše kýčem. Obdivovatelů má však mnoho!

Do Hauterives, asi 50 km od města Lyonu, se každoročně sjíždí téměř 200 000 návštěvníků. A ze zdobených sloupků, věžiček rozmanitých tvarů a nekonečné množství soch zvířat, rostlin či pohádkových bytostí, mnohým přechází zrak.

Kdo však dobře hledá, najde i řadu skrytých detailů. Například Chevalovy zápisy o tom, jak dlouho svůj ideální palác stavěl: „1879–1912: 10 000 dní, 93 000 hodin, 33 let boje.“ Označený je i onen první kámen, o který tehdy zakopl a inspiroval ho k celé stavbě. Nazval ho „kamenem úrazu“.

Hrobka to nebude!

„Jednou tu chci být pohřben!“ tvrdí Cheval už od počátku, ale tento plán mu nevyjde. Úřady využití paláce k pohřebním účelům nepovolí! Již pokročilý osmdesátník nakonec přistoupí na kompromis.

Zakoupí si místo na obecním hřbitově a chvíli po dokončení svého životního díla se vrhne ještě na jeho „miniaturu“. Znovu tedy sbírá a sváží hromady kamenů a již osvědčenými postupy si staví i svůj pomník. Pojmenuje ho Hrob nekonečného ticha a odpočinku.

I když je houževnatý stavitel již omezen stářím a zdravotními problémy, podaří se mu vše dokončit ještě dva roky před svou smrtí.