Vesuv je považován za jeden z nejnebezpečnějších vulkánů. Důvodem je hlavně to, že přímo ohrožuje 3 miliony lidí žijících v jeho bezprostředním okolí. V současné době sopka spí, ale Itálii obchází strach, co se stane, až se vulkán probudí. A jak by Evropu zdecimoval výbuch Flegrejských polí?
Zdá se, že Evropa není úplně bezpečným místem! Přírodní hrozba tyčící se nad Neapolí se začala formovat před 17 000 lety. V současné době výška kráteru dosahuje 1281 metrů nad mořem, z důvodu opakujících se erupcí se však velikost sopky neustále mění. V myslích lidí Vesuv představuje hrozbu. Důvodem je jednak jeho nechvalná historie, ale také časté objevování se v médiích a na internetu.
Nedaleko známého vulkánu přitom dřímá mnohem větší nebezpečí, o kterém se příliš nemluví. Sopka totiž nemusí vypadat jen jako kužel s kráterem na povrchu. Někdy může být nenápadnější.
Právě to je příklad Flegrejských polí (Campi Flůegrei) – italského supervulkánu nacházejícího se jen 35 kilometrů od Vesuvu.
Ničitel Pompejí a Herculanea
Vesuv je jedinou aktivní sopkou na evropské pevnině, ty další leží na přilehlých ostrovech. Svou činností dohání práci i dávno vyhaslých vulkánů. V historii několikrát vybuchl tak silně, že se nezapomenutelně vryl do povědomí všech Evropanů. Nejslavnější představení sopka předvedla v roce 79, kdy žhavým popelem a lávou překryla Pompeje a Herculaneum.
Obě místa nyní patří mezi nejnavštěvovanější turistické lokality v Itálii, ale málokdo si uvědomuje, že se zde odehrála jedna z největších starověkých katastrof. V okolí obou měst při výbuchu zahynulo okolo 25 000 lidí, kteří nestihli z dosahu probouzejícího se vulkánu včas utéci. Zkáze unikla jen hrstka šťastlivců. Mezi zachráněnými byl i římský spisovatel Gaius Plinius mladší (61–113).
Díky němu se dodnes zachoval přesný popis tragické události.
Lidé se neudusili, ale upekli
V roce 79 se Vesuv k životu probudil 24. srpna. Sopka explodovala a do výšky 32 kilometrů vychrlila prach a popel. Vulkán zuřil tři dny, během kterých pohřbil okolní města a vesnice pod několikametrovou vrstvou popela a kamení. Lidé pochovaní v Pompejích a Herculaneu zde odpočívali stovky let. První z měst bylo objeveno až v roce 1599. Na archeologický výzkum pak obě místa čekala až do 18.
století. I když byl výbuch Vesuvu v roce 79 obrovskou tragédií, díky tělům pohřbeným v popelu mohli experti získat vhled do života obyvatel starověké Itálie. Sopečný materiál totiž zakonzervoval těla, domy i jejich vybavení. Popel a prach zachoval okolí Vesuvu z 1. století až do dnešních dnů.
Vědci se také původně domnívali, že to byl právě tento materiál, který přivodil obyvatelům Pompejí rychlou smrt. Lidé se měli pod těžkými nánosy jednoduše udusit. Podle novější teorie byl důvod rychlé smrti Italů žijících pod sopkou jiný. Osudnou se jim pravděpodobně stala extrémně vysoká teplota. Při explozi se totiž vzduch rozžhavil až na 500 ˚C.
Lidé tak byli mrtví mnohem dříve, než jejich těla navždy přikryl popel.
Sopka pod dohledem
Po tragédii v 1. století sopka chvíli odpočívala. Ale magma a horké plyny v jejím nitru doutnaly dál a bylo jen otázkou času, kdy vulkán exploduje znovu. Od roku 79 do dnešních dnů Vesuv vybuchnul přibližně třicetkrát. Jednotlivé erupce se ve své síle lišily, některé byly slabé, jiné relativně silné. Mezi těmi nejničivějšími byly události z roku 472 a 1631.
V obou případech popel zasáhl většinu jižní Evropy. Naposledy se zatím sopka probudila v roce 1944, kdy lávu chrlila 11 dní, o život připravila 26 lidí a o domov téměř 12 000 osob. Je zjevné, že sopka je stále aktivní, a proto je pod pečlivým dohledem vulkanologů. Již v roce 1842 byla na jejích svazích zřízena první sledovací stanice.
Dnes je Vesuv doslova prošpikován množstvím sond a přístrojů, které neustále sledují otřesy půdy, teplotu i chemické složení výparů. Výsledky měření jsou kontinuálně vyhodnocovány sítí počítačů ve vulkanologické laboratoři. Aktivita Vesuvu je hlídána i z vesmíru.
Satelity na oběžné dráze kontrolují tvar kráteru – před výbuchem se totiž často mění sklon svahů.
Na evakuaci je vše připraveno
Pokud by přístroje ve vulkanologické stanici zaznamenaly hrozbu exploze, mají odborníci možnost využít takzvanou horkou linku nacházející se na stanici. Telefonicky se tak spojí přímo s úřadem civilní obrany, který zahájí evakuaci ohrožených oblastí. Chování sopky se ale nedá předpovědět se 100% jistotou. Vulkán vybuchuje velice nepravidelně. Ale žádná sopka neexploduje bez varovných znamení.
Horké magma si musí prorazit cestu na povrch, výbuchy proto provázejí otřesy země a rostoucí teplota hornin. Experti na Vesuvu zaznamenávají kolem 300 malých otřesů ročně, ale jen 10 z nich bývá natolik silných, aby je zaznamenali citlivější obyvatelé z okolí sopky. Od roku 1944 se sopka jen mírně chvěje a nevypadá to, že by se v nejbližší době chystala probudit.
Přesto mají Italové propracovaný evakuační plán pro případ silné exploze. Postup přesunu obyvatel z ohrožených oblastí je vypracován na modelu výbuchu z roku 1631. Pokud tedy Vesuv zaútočí silně, ale podobně jako v 17.
století, nemají se obyvatelé čeho bát.
Před erupcí se dá utéct za dva dny
Výbuch z roku 1631 je velice dobře zdokumentován. Lidé tehdy tušili, že se erupce blíží a mnoho se jich včas přesunulo z dosahu katastrofy. Existuje proto řada záznamů o průběhu výbuchu, ze kterých odborníci vycházeli při tvorbě evakuačního plánu. První, kdo by se o reálné hrozně výbuchu dozvěděl, by byli vulkanologové ve stanici na Vesuvu.
Pokud by situaci vyhodnotili jako vážnou, varovali by úřady v Neapoli, které by zahájily akci. Přesunuti by byli lidé z červených zón – oblastí nejblíže sopky. Přesídlování by se nejprve týkalo starších osob, dětí a pacientů z nemocnic. V plánu se počítá s tím, že hlava rodiny by měla na výběr, zda se evakuuje se zbytkem rodiny, nebo zda zůstane doma.
V Itálii je totiž velkým problémem rabování opuštěných domů. Podle plánu by celá evakuace měla trvat maximálně 72 hodin. Prvních 12 hodin je vyhrazeno na organizaci. Dalších 48 hodin by trval samotný přesun lidí z nejohroženějších oblastí.
Posledních 12 hodin je v plánu jen časovou rezervou.
Kdy Vesuv znovu vybuchne?
V případě hrozící exploze sopky by bylo z červených zón evakuováno 700 000 lidí z 25 měst. Podle plánu by se pro ně rozjelo 500 autobusů a 220 vlaků. Každé ohrožené oblasti je také přiděleno partnerské město, kam by se obyvatelé okolí sopky dočasně přesunuli. I když se evakuační plán zdá být dobře propracovaný, většina lidí je k němu skeptická.
Místní nevěří vládě ani úředníkům, že by se všechno stihlo včas. Mezi lidmi také panuje strach, kde by byli ubytováni a co by se stalo s jejich majetkem, který by zůstal pod rozběsněným Vesuvem. Důvěru lidem nepřidávají ani spory mezi jednotlivými vulkanology. Někteří totiž před rizikem exploze intenzivně varují, jiní se naopak domnívají, že se není čeho bát.
Zastáncem druhého názoru je například profesor Giuseppe Rollandi z Neapolské univerzity, který sopku studuje již 15 let. Na základě svých výzkumů se domnívá, že v současné době je sopka neaktivní a nebezpečí od ní hrozí nejdříve za 100 let. Ale většina vulkanologů zastává opačný názor.
Navíc podotýkají, že chování sopky je do určité míry nepředvídatelné a „démon“ v jejím nitru se může probudit kdykoliv.
Italové sopku neopustí
I kdyby nebylo neshod mezi experty, má evakuační plán jistě své nedostatky. Tím největším je, že budoucí exploze nemusí probíhat podobně jako ta z roku 1631, na které je vystavěn. Jedním z řešení nefunkčnosti potencionální evakuace je neapolská kampaň na průběžné vystěhování oblasti. Lidem, kteří jsou ochotni se odstěhovat, vláda nabízí finanční podporu.
Jenže většina obyvatel ohrožených oblastí se nikam přesouvat nemíní, ve svých domovech žijí často od narození a na stín sopky jsou zvyklí. Hrozbu exploze si navíc buď neuvědomují, nebo ji berou jako běžnou součást života, která je provází neustále.
Málokomu dochází, že pokud by došlo k silnému výbuchu, mohli by zůstat doma navěky, podobně jako starověcí obyvatelé Pompejí.
Před sopečným proudem není úniku
Řekne-li se sopečná exploze, většina lidí si představí potoky rozžhavené lávy valící se z kráteru na vrcholu vulkánu. Sopka přitom chrlí mnohem nebezpečnější věci, než je láva. Ta samotná totiž teče velmi pomalu. Takže pokud by šlo jen o horké magma, nebyl by problém včas uprchnout. Větší hrozbu představuje pyroklastický proud.
Někdy to je pouze oblak extrémně horkých plynů, jindy může obsahovat i kusy hornin, které sopka vychrlí. Když člověka zasáhne pyroklastický proud, nemůže dělat vůbec nic. Jedinou šancí na záchranu je tak předpověď chování sopky a včasná evakuace. I když jsou vulkány nepředvídatelné, s pomocí nejmodernějších metod se expertům stále častěji daří exploze předpovědět.
Příkladem může být přesně ohlášený výbuch sopky Mt. St.
Helens v roce 1980 nebo exploze vulkánu Usu na ostrově Hokkaidó před 17 lety.
Vesuv má silnějšího bráchu!
Jako Flegrejská pole je označována vysoce geologicky aktivní oblast o průměru 13 kilometrů. Povrch se zde neustále kroutí, napíná a vyklenuje. Z prasklin v zemi tryskají výpary s vysokým podílem CO2. I tento supervulkán v historii explodoval několikrát. Poslední, menší erupce zde byla zaznamenána v roce 1538.
Před 12 000 a 35 000 lety však Flegrejské pole vybuchlo s takovou intenzitou, že popel pokryl celou Evropu.
Probuzení tohoto supervulkánu se dokonce považuje za jeden z důvodů, které pomohly ze světa sprovodit neandertálce.
Pára, která se hromadí v kotli
Supervulkán Flegrejská pole na první pohled není vidět. Nemá totiž žádný „dýmající kopec“. Přesto pod ním bublá ohromný rezervoár žhavého magmatu. Podle vulkanologů je asi 10 kilometrů pod povrchem. Horká láva odtud stoupá trhlinami v hornině stejně jako plyny. Jenže materiál z podpovrchového jícnu neodchází dostatečně.
Proto se jednou za čas magma a plyny nahromadí a sopka exploduje jako přetlakový parní kotel. Většina Flegrejských polí leží pod hladinou oceánu, ale část se rozprostírá pod obydlenou pevninou. Přímo na povrchu supervulkánu například leží městečko Pozzuoli, v němž se zdi domů pravidelně vlní vinou seizmické sopečně aktivity.
I když se jeho velká část rozprostírá pod mořem, způsobil by výbuch tohoto supervulkánu katastrofu nevídaných rozměrů.
Podle odhadů by exploze byla asi 200x větší, než výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull, který v roce 2010 ochromil leteckou dopravu a způsobil hospodářské škody v přepočtu desítek miliard korun.
Co se stane, až exploduje?
Pokud by vybuchla Flegrejská pole, exploze by doslova vymazala z mapy část Itálie, kde se supervulkán nachází. Oblast sopky je navíc hustě osídlená, o život a střechu nad hlavou by tak přišly statisíce lidí. Výbuch by neochromil jen život na Apeninském poloostrově. Experti se domnívají, že by do ovzduší bylo vychrleno tolik popela a prachu, že by došlo k zastínění Slunce a globálnímu ochlazení.
Nejhůře by samozřejmě byla postižena Evropa, ale pokles teploty by pocítili lidé na celém světě. Podle odhadů by erupce supervulkánu také zdecimovala 75 % evropské flóry. Lidé i živočichové by tak byli odsouzeni k boji o omezené zdroje. Z důvodu hrozby jsou Flegrejská pole intenzivně zkoumána. Od roku 1969 se povrch v některých místech zvedl až o 3 metry.
Za posledních deset let také vulkanologové zaznamenali zvýšený počet menších otřesů.
Italové v tom nejsou sami!
V současné době probíhá intenzivní debata, zda zavést sondu hluboko pod povrch supervulkánu. Takový přístroj by totiž mohl poskytnout lepší představu, nakolik je hrozba reálná. Zastáncům vrtu však odporují někteří experti, kteří se domnívají, že by hluboká sonda mohla zafungovat jako rozbuška. I přesto, že převládajícího mínění je takové riziko minimální, hluboký vrt se zatím neuskutečnil.
Itálie tak dál leží na „skladu dynamitu“. Jediné, co Italy může těšit je, že v tom nejsou sami. Na světě existuje celá řada míst, kde lidé žijí ve stínu aktivních sopek. Příkladem mohou být města Mexico City a Colima rozkládající se pod doutnajícím Popocatépetlem. V bezpečí nejsou ani obyvatelé ekvádorského Quita nedaleko sopky Pichincha.
S neustálým strachem z exploze žijí i obyvatelé Yogyakarty pod vulkánem Merapi v Indonésii. Podobná místa se najdou také v Kongu, Japonsku a v mnoha dalších zemích.
Monitorováním sopečné aktivity se intenzivně zabývá Světová vulkanická organizace (IAVCEI), která může všem lidem žijícím v blízkosti aktivních sopek přinést alespoň trochu klidu.
Když se země třese
Přesto, že nad sopečnou aktivitou bdí IAVCEI i mnoho lokálních institucí, neznamená to, že jsou lidé zcela v bezpečí. Z hlediska geologické aktivity hrozbu představuje také zemětřesení. V případě Evropy jsou ohroženy hlavně státy v okolí Středozemního moře – Itálie, Řecko a Turecko.
Oblast středomoří totiž leží v pásu aktivního zlomu, oddělujícího Euroasijskou a Africkou tektonickou desku, které se vůči sobě pohybují. Zemětřesení může vznikat i z lokálních zlomů uvnitř Euroasijské desky, a země se tak může chvět i na Balkáně, ve Švýcarsku nebo v Portugalsku. Za posledních 1000 let bylo v Evropě zaznamenáno kolem 45 000 zemětřesení. Většinou jde pouze o mírné otřesy.
Ale náš kontinent má za sebou i ničivé katastrofy. Příkladem může být lisabonské zemětřesení z roku 1755. Země se zachvěla tak silně, že událost vyvolala 6 metrů vysokou vlnu tsunami.
Katastrofě podlehlo 60 000–100 000 lidí.
Facebook
Twitter
RSS