Jen se v klidu posaďte, jsem tu přece já. Stačí mě vzít do ruky… a spustí se televize, rádio, rozsvítí světla či zamknou dveře, vše, co si jen přejete. Anebo ještě počkejte. Než stisknete vybrané tlačítko, povím vám svůj příběh.

Můj nejstarší doložený předek se jmenuje Teleautomaton. Narodí se roku 1893 v laboratoři Nikoly Tesly (1856–1943) a je tak geniální, že už v pěti letech zazáří na výstavě v newyorské Madison Square Garden. Je to dálkově řízená loďka, která se prohání v bazénku před šokovanými zraky přítomných – ti si myslí, že ji geniální vynálezce řídí svou myslí.

Další z mých předků na počátku 20. století rozpohybuje robota, jiný od 40. let otevírá garážová vrata. Brzy přichází na řadu naše královská disciplina – ovládání televizoru.

Prababička na provázku

O své slavné prababičce slýchávám často. Narodí se roku 1948 v americké firmě Zenith Electronics a má překrásné jméno – Lazybone (Lenoch). Díky ní už nikdo nemusí při sledování televize vstávat z křesla! Je to dobrá duše, avšak trochu nešikovná.

K přístroji je připojena dlouhým kabelem, o který lidé zakopávají, zamotávají se a prababičku často proklínají. Když už úřady evidují pěknou řádku „televizních“ úrazů, její dny jsou sečteny! Avšak není sama.

Ze stejného důvodu se neprosadí ani její německý švagr Zauberschalter (Kouzelný spínač).

Pořád samí smolaři

Dědeček  Flashmatic už dobře ví, že po šňůře ta pravá cesta nevede, a nechá si ji v roce 1955 odstřihnout u amerického vynálezce Eugena Polleyho (1915–2012).

Ten ho také naučí pracovat na principu přenosu světla, tedy reagovat na čtyři fotobuňky umístěné v rozích televizoru. Ovladači to jde výborně, jen televize je z této spolupráce poněkud zmatená.

Nedokáže odlišit příkazy od jiných světelných zdrojů, a když do místnosti třeba zasvítí slunce, sama se zapíná. Flashmaticův snaživý bráška, který na to jde přes rádiové vlny, nedopadne o moc lépe.

Vlny totiž snadno procházejí stěnami, a tak ovladač spouští nejen svůj televizor, ale zároveň i všech sousedů v domě.

Ať to nikdo neslyší!

Skutečného uznání se dočká až můj otec Zenith Space Command. Ten si nechá poradit od koumáka Roberta Adlera (1913–2007), který za základ úspěchu považuje výjimečný sluch. Přesně zaměřit se na takové tóny, které lidé slyšet nemohou.

Díky ultrazvuku vás nic neruší a ovladač může v klidu pracovat. Dokonalé! Čistě mechanické ovládání nepotřebuje ani baterie,  čtyři hliníkové tyčky vydávají zvuky určité frekvence a televize hned splní požadovaný úkol.

V 60. letech se otec ještě zdokonalí – začne používat integrovaný obvod, který zlevní náklady na výrobu. Všechno šlape až do počátku 80. let, než přestane ultrazvukovému ovladači dostačovat počet funkcí… Ale pak už přicházím na řadu já!

Nezdědil jsem po otci výborný sluch, ale zato mám bystré oči! Tedy jedno oko. Led diodu, která vysílá infračervené záření a s ní funguje dodnes!