Horor Nosferatu amerického režiséra Roberta Eggerse přináší nejen návrat jednoho klasického filmového upíra, ale i něco mnohem tajemnějšího. Upírský hrabě Orlok v něm totiž hovoří jazykem, který zmizel ze zemského povrchu před více než 1500 lety!

Jak se tvůrcům filmu podařilo znovu vdechnout život něčemu, co bylo již dávno mrtvé? A mělo to nějaký dopad na natáčení?

Dákové byli tajemným thráckým kmenem, který se postavil i slavným římským legiím. Jejich jazyk, přestože zněl kdysi celými Karpaty, zmizel z historie po 5. století, když se jejich kultura smísila s římskou a slovanskou.

Dochovalo se z něj jen pár slov v rumunštině a několik zmínek v antických textech. Lingvisté jej proto dlouho považovali za neobnovitelný. Eggerse, který je posedlý historickou autentičností svých děl, to však neodradilo. Údajně tak ale na svůj štáb přivolal temné paranormální síly!

Problémy na place

Eggers se za pomoci odborníků pokusil na základě dochovaných útržků a srovnáváním se starověkou thráčtinou zrekonstruovat, jak mohl jazyk Dáků znít. Výsledkem je děsivě znějící mluva plná sykavek a zvláštní melodiky.

Podle jednoho ze zapojených lingvistů měl jazyk působit „jako zvuk kamene drásajícího skálu“. Jakmile ale zazněl na natáčení, začaly se tu prý dít podivné věci.

Několik členů štábu na internetu tvrdí, že jakmile byli chvíli sami, slýchali kolem sebe tichý šepot. Technici si prý také stěžovali na poruchy vybavení – mikrofony jim údajně chytaly zvuky připomínající hluboké dýchání, sykot nebo škrábání.

Samotným hercům se měly rovněž zdát noční můry, v nichž je pronásledovaly podivné postavy v kožešinách. Je toto snad součást propagace filmu?

Nosferatu a jeho prokletí

Děsivá aura kolem filmu přitom není ničím novým. Už původní německý Upír Nosferatu z roku 1922 je obklopen hned několika tajemnými teoriemi. Největší záhadou je představitel hraběte Orloka, německý herec Max Schreck (1879–1936).

Jeho jméno znamená v překladu „děs“ či „hrůza“, což by mohlo být zajímavou shodou náhod, kdyby o něm nebylo známo jen velmi málo informací.

Také se údajně choval zvláštně – nejedl s ostatními, vyhýbal se světlu, a ani během přestávek si nesundával svou upírskou masku. Mezi lidmi se o něm proto začalo říkat, že je upírem doopravdy, a mnozí tomu věří dodnes, protože například nemohou najít jeho hrob. Hrál upíra skutečný nemrtvý?

Přitahují filmy paranormálno?

Podivnosti provázely ale i další filmy o upírech. Dracula z roku 1931 změnil život maďarskému herci Bélovi Lugosi (1882–1956), když v něm probudil posedlost upíry.

Lugosi prý od té doby spával v rakvi či nosil svůj kostým, v němž byl nakonec i pohřben! I tento štáb navíc provázely paranormální jevy – na zámku, kde se natáčelo, začaly údajně po chodbách bloudit temné stíny a až do filmu se prý dostaly nahrávky šepotu a kroků, přicházející z míst, kde nikdo nebyl.

Mají snad v sobě filmy o upírech nějaké prokletí, jež přitahuje paranormální jevy? Nebo se jedná o promyšlené kroky filmařů, kteří tak chtějí propagovat svá díla?