Elegán s graciézními pohyby tančí ve světle reflektorů. Miláček národa stále hledá partnerku, která mu bude důstojným protějškem. A pak jednoho dne spatří tu pravou. Světový film v tu chvíli získá legendu – duo Ginger a Fred.
Přistěhovalec z Rakouska Fritz Austerlitz (1868–1923) pracuje v pivovaru v americké Nebrasce a se svým životem je docela spokojený. Zato jeho žena Ann (1878–1975) se touží z provinčních poměrů vymanit.
Jediným způsobem pro ni je vychovat z vlastních dětí hvězdy. Dcerku Adele (1896–1981) proto od útlého věku cepuje ve zpěvu a tanci.
Sotva její mladší bratr Fred, narozený 10. května 1899, začne chodit, už kolem něj matka spřádá také velké plány.
Musí být trpělivý
Když je Fredovi šest, stěhuje se rodina do New Yorku a děti začínají chodit do umělecké školy. Už se nejmenují Austerlitzovi, matka vybírá mnohem libozvučněji znějící příjmení Astaire.
Adele s Fredem vynikají i ve stepu a Fred postupně překonává svou averzi k tanci. Brzy už jsou sourozenci známí až na druhé straně Atlantiku, v Londýně. Jen film prozatím nemá zájem.
Hledá tu pravou
V roce 1932 se Adele vdává a s tancem končí. Fred už se ale konečně začíná prosazovat i před kamerou a hledá tu správnou partnerku pro pódia. „Klidně budu nějakou dobu bez peněz, než se najde dobrá příležitost,“ píše svému agentovi.
A ta příležitost přijde při natáčení filmu Letíme do Ria. Ginger Rogersová (1911–1995) splňuje všechny požadavky. Na stříbrném plátně spolu nejsou jen vyplněním pauzy, ale nedílnou součástí příběhu. Fred navíc uchvacuje i svým zpěvem.
Nevrátí se?
Všechno ale jednou musí skončit, i spolupráce Freda a Ginger. Ona touží po dramatických rolích, on by rád předvedl své umění sólově. Navíc propuká druhá světová válka a Fred Astaire narukuje. Jeho vystoupení u posádek dodávají americkým vojákům sílu.
V okamžiku, kdy válka končí, je už rozhodnut, že se na pódia nevrátí. Konečně má čas věnovat se své vášni pro jezdecký sport a chov dostihových koní, zakládá i řetězec tanečních studií.
V roce 1957 filmovou kariéru pověsí na hřebík, ale jeho občasné návraty vždycky stojí za to. V roce 1974 si třeba vyslouží nominaci na Oscara za svůj výkon v dramatu Skleněné peklo.
(Zdroj: HISTORY revue)