Je podzim roku 1710 a kolem otevřeného hrobu v polské vesnici Harsz stojí shromáždění vesničané. Konečně našli příčinu svého utrpení, objevili znetvořence, který v zemi svými nemrtvými ústy požírá sám sebe!
Za zpěvu ponurých písní urazí rýčem jeden z přihlížejících nemrtvému hlavu a další probodává jeho srdce kůlem. Obě části těla skopnou zpět do jámy a hází za nimi ještě živého, zmítajícího se psa. Teprve potom ji začínají zasypávat hlínou. Věří, že upiersz, jak tvora nazývají, už jim nebude dělat problémy. Přesně tuto událost popisuje ve svém článku O polských upierszich pruský pastor a učenec Georg Andreas Helwing (1666–1748). „Upiersz nebo uspierz je jméno dávané těm mrtvolám, které se samy požírají uvnitř svých hrobů. Jakmile jedna z nich s tímto začne, vede to ke vzniku moru, jenž se nepřestane šířit, dokud tělo není připraveno o hlavu,“ říká Helwing. Sám je očitým svědkem těchto událostí během působení na farnosti v severopolské vesnici Harsz, kde na následky dýmějového moru umírají tisíce lidí. Místní ve svém zoufalství hledají pomoc všude, včetně rituálů spojených s temnými silami.
Co ví Helwing o nadpřirozenu?
Helwing patří na přelomu 17. a 18. století k mimořádně vzdělaným lidem své doby. Cestuje po Evropě, studuje filozofii a teologii, zároveň je ale i brilantním vědcem, konkrétně botanikem. Objevuje celou řadu nových rostlin a jeden z jejich rodů, helvingie, po něm nese jméno. Jenže Helwingovy znalosti se neomezují jen na zdi učeben a stránky knih, je také profesionálním archeologem, pátrá po pruských starožitnostech, vyzná se ve zvířatech, vlastní rozsáhlou sbírku ptačích vajec a také pověstný kabinet kuriozit. Píše o pětinohých koních, dvouhlavých telatech, zajímá se o lykantropii (nemoc, při které člověk sám sebe vnímá jako zvíře), o vlkodlaky a v Polsku a Litvě populární medvědodlaky. Dokonce se věnuje i teorii, že ve vlčích srdcích mají žít zmije, ke které je ovšem velmi skeptický. Co tedy takto vzdělaný muž soudí o děsivých upierszich?
Snažil se pomáhat trpícím
Ačkoliv Helwing sám kvůli moru přišel o syna, nezanevře na svět a pomáhá ostatním nemocným. Jeho léčebné metody jsou nesmírně účinné, na tu dobu až nevídaně, takže ho buď vede výjimečně dobrá intuice, nebo i vyšší moc. Helwing sám proti pověrám bojuje, dokonce má medicínské vysvětlení i pro upiersze, kteří jsou podle něj prostě jen lidé omylem pohřbení zaživa. „Když se pak probudí z omámení a zjistí, že jsou v hrobě, tak v té hrůze začnou hryzat do čehokoliv, co mají poblíž, takže i do vlastního těla. Řvou, běsní, naříkají, což je v jejich situaci pochopitelné. Toto pak vedlo k nekřesťanským pověrám a nebezpečné lidské hlouposti, která dala vzniknout i procesům s čarodějnicemi,“ píše Helwing v roce 1722. I přes racionální pohled ho ale nadpřirozeno dál fascinuje.
Inspiroval legendárního autora?
„Byl to filozof, metafyzik, jeden z nejpokročilejších vědců své doby a měl, jak věřím, také naprosto otevřenou mysl.“ To není popis Helwinga, nýbrž pasáž ze slavné knihy Drákula od irského spisovatele Brama Stokera (1847–1912). Takto se zde mluví o fiktivním lovci upírů a největším nepříteli samotného hraběte Drákuly, profesoru Abrahamu Van Helsingovi. Podoba příjmení s Helwigem je zcela zřejmá. Že to všechno není jen náhoda, tvrdí polský novinář Adam Weglowski. Podle něj se Stoker přátelí s členem Maďarské akademie věd a velkým cestovatelem Árminem Vámbérym (1832–1913). Právě on ho pak prý seznamuje s Helwingovými články a pracemi, které se stanou inspirací pro vznik Stokerova nejzásadnějšího románu.
Facebook
Twitter
Google+
RSS