Strážce před neviditelným zlem i důvěrný spojenec v časech slabosti a zoufalství. Nenápadný hloh provází člověka po tisíce let. Jeho trny měly odhánět démony, květy chránit nevěsty a celé keře vymezovat hranici mezi světem živých a mrtvých.

Proč se tyhle rostliny sázely u hrobů a proč se k nim lidé obraceli, když hledali klid, spánek nebo úlevu od „zlomeného srdce“?

V roce 1999 museli inženýři v irském hrabství Clare zastavit bagry při stavbě dálnice M18. Důvod? Jediný keř hlohu.

Jakkoliv to zní neuvěřitelně, v Irsku je respekt k tomuto nenápadnému keři tak silný, že stará víra zvítězila a stavbu dělníci upravili tak, aby tu keř mohl zůstat. Proč?

Místní strážce irských tradic Eddie Lenihan (1950) tehdy varoval, že jde o „vílí strom“ (fairy bush) a jeho zničení přinese dělníkům i inženýrům smrt a neštěstí.

Keř je totiž podle místních legend majákem pro bytosti ze světa Aos Sí (lidé z pohřebních mohyl a kopců) a bránou, kterou není dobré zavírat.

Nenápadný keř, který budí respekt

Hloh lidé odjakživa nevnímají jako obyčejnou dřevinu, i když působí skromně. Roste osamoceně, na místech, která působí „jinak“. V lidových představách je strážcem prostoru, kde se něco mění. Kolem hlohů se nemluví nahlas, kácení a lámání větví je nemyslitelné.

Hlohové trny prý odhánějí zlé síly, démony i „nečisté bytosti“. Jsou symbolem hranice, kterou nelze překročit. Vkládají se proto do oken, nad dveře i do dětských kolébek. Hlohy se vysazují u hřbitovů, starých cest nebo na okrajích vesnic.

Vymezují prostor přechodu. Místo, kde se svět živých dotýká světa mrtvých. V keltské i slovanské tradici je hloh považován za keř, který „vidí na obě strany“. Chrání živé před mrtvými, ale i mrtvé před rušením.

V antickém Řecku a Římě hloh provází člověka od kolébky až k oltáři. Svatebčané věří, že hlohové ratolesti zajistí novomanželům prosperitu. Římané vkládají listy hlohu do kolébek novorozenců k ochraně před zlými duchy.

Už tehdy slavný lékař Dioskoridés (40-90 n. l.) ve svém díle De Materia Medica (překládáno jako: O léčivech, pozn. redakce) popisuje hloh pod názvem krataigos jako rostlinu s tvrdým dřevem a ochrannou mocí.

Z hlohu byla i Kristova koruna

Ani křesťanský středověk na hloh nezapomíná. Ostatně podle legendy byla právě z hlohu Kristova trnová koruna! I to zřejmě přispívá k tomu, že keř získává temnou symboliku.

Bílé květy sice značí čistotu, ale jejich podivuhodná vůně – spíše pach, způsobený látkou trimethylamin – připomíná rozklad mrtvých těl. Pro tehdejšího člověka je to znamení: hloh je průvodcem k onomu světu.

Ani to ovšem nebrání vystrašeným věřícím věšet o filipojakubské noci hlohové větvičky na domy. Proč? Mají fungovat jako štít proti čarodějnicím. Hloh je od pradávna spojován s klidem, spánkem a ztišením mysli.

Pobyt u hlohu nebo pití čaje prý uklidňuje myšlenky a zahání úzkosti. Potvrzuje to i věda: hloh obsahuje látky, které působí na nervovou soustavu a srdce.

Vedle fyzického orgánu umí ovšem odvar z hlohu utišit i silné emoce – smutek a bolest, které srdce zasahují. Je tedy hloh jen obyčejným keřem z mezí? Nebo tichým strážcem, který bdí na hraně světů a čeká, až ho opět požádáme o pomoc?