Hvězdy a další nebeská odjakživa sloužily lidem nejen jako zdroj fascinace, ale i přesného vědeckého myšlení. Spolu s tím, jak se rozšiřují naše znalosti o živých tvorech, postupně zjišťujeme, že nejsme jediným tvorem, který dokáže využívat hvězdného nebe pro svůj prospěch.
Když se na afrických planinách objeví výkal některého z tvorů, kteří získávají své živobytí z přežvykování více či méně bohaté vegetace, strhne se do několika minut fascinující představení. Kupička, jež v tomto velmi konkurenčním prostředí představuje ceněný zdroj potravy pro dospělé i pro potomky, se začne hemžit až 3 cm velkými černými brouky vrubouny.
Každý z nich se snaží utrhnout si ze zdroje co největší množství pro sebe a co nejrychleji s ním zmizet do bezpečí. Svůj podíl si rychle zformuje do podoby kuličky, kterou si s pomocí silných nohou válí s až překvapivou zručností a rychlostí.
Že je takové válení kuličky takřka věda, ukázali nedávno švédští a jihoafričtí vědci.
Vzácný nevoňavý poklad
Dokud se vědci touto schopností brouků nezabývali, panovalo okolo ní řada dohadů, mýtů i pověr. Skutečným pionýrem, který mnoho z nich vyvrátil, byl slavný francouzský přírodovědec Jean Henri Fabre (1823–1915). Jeho pozorování a experimenty ukázaly, že v bitvě zuřící o vzácný zdroj potravy, brouci skutečně neznají bratra.
Ti, kteří přiletěli pozdě a na něž se již nedostalo, se snaží ostatní o jejich porci živin obrat. Scény setkání více brouků u jedné kuličky, o kterých se lidé dříve domnívali, že jsou výrazem spolupráce, se ukázaly být naopak tvrdým bojem.
Pomyslné žezlo výzkumů brouků vrubounů a jejich lopoty s kuličkou sloužící za potravu jim i jejich larvám převzala před více než 10 lety entomoložka Marie Dackeová z univerzity ve švédském Lundtu.
Jelikož je však pro tyto brouky ve Švédsku příliš chladno, konala své výzkumy v Jihoafrické republice.
Hlavně neztratit směr!
Aby se nestalo, že brouka o jeho drahocenný náklad někdo připraví, musí době vědět, jakým směrem se od kupičky, z níž si právě odebral svůj díl, vzdaluje. Čím rychleji a příměji od ní, tím pochopitelně lépe. A právě na to, jak se to broukům vlastně daří, zacílila Dackeová svůj odborný zájem.
Abychom pochopili, že tento úkol vyžaduje vskutku speciální řešení, musíme si uvědomit, že svět takového „hovnivála“ vypadá o dost jinak, než ten náš. Každý kamínek je vysoká hora, každé stéblo trávy strom. Brouk pohybující se těsně při zemi se nemůže rozhlédnout po krajině a rozmyslet si, kudy se vydá. Ale jaktože neztratí směr?
Jedním z objevů Dackeové a jejích kolegů z univerzity v Johannesburgu byl význam zvláštních „tanečků“, které brouci čas od času na své kuličce provádějí.
Podle ní slouží tyto „tanečky“ k tomu, aby se brouci přece jen porozhlédli a svůj směr zkontrolovali.
Světlo Slunce i Měsíce
Jak taková kontrola probíhá? Když vědci zkoumali broučí chování, vyšlo záhy najevo, že vruboun prakticky nejeví zájem o výrazné orientační body v krajině, jako jsou hory či vysoké stromy. Tím se liší od řady jiných hmyzích druhů, například včel, které tyto dominanty krajiny naopak s oblibou využívají. Další experimenty ukázaly, že za hlavní zdroj své orientace využívají brouci Slunce.
Jenže co když k boji o zdroje dojde během noci? Již v roce 2003 se Dackeové a jejím kolegům podařilo dokázat, že v noci se brouci druhu Scarabaeus zambezianus dokážou orientovat s pomocí polarizovaného měsíčního světla. Právě během těchto výzkumů se ukázalo, že brouci se umí zorientovat i za jasných a bezměsíčných nocí.
Něco takového tedy již volá po vysvětlení.
Mléčná dráha nad jižní Afrikou
Je možné, že by se tito drobní tvorové dokázali orientovat i podle hvězd, jako například ptáci při svém letu? Taková myšlenka se zdá být skoro až fantastická. Složené oči brouků jsou sice podle všeho velmi efektivní a dokážou rozlišit velké detaily, k rozpoznávání jednotlivých hvězd či souhvězdí by však podle všech předpokladů stačit neměly.
Aby si tuto „divokou“ hypotézu ověřili, brali vědci brouky do planetária. Tam totiž mohli experimentálně zhasínat jednotlivé „hvězdy“ a ověřovat si, jak budou brouci reagovat? A výsledek? Experimenty v planetáriu ukázaly, že vrubouni nereagovali na jednotlivé hvězdy, ale na pás hvězd naší galaxie, Mléčnou dráhu, který je v jejich domovině na noční obloze dobře patrný.
„Brouci neváleli svou kuličku jen ve směru Mléčné dráhy nebo třeba v úhlu 900 k ní. Ve skutečnosti využívali jakýkoliv úhel, pás hvězd používali pouze jako měřítko pro orientaci,“ popisuje schopnosti brouků Dackeová. Tímto objevem se jihoafričtí vrubouni stali vůbec prvním druhem živočicha, o němž je známo, že ke své orientaci využívá Mléčnou dráhu.
Kdo by to byl do těch brouků řekl, že?
Facebook
Twitter
RSS