Na délku má dobrých 14 metrů, váží něco přes sedm tun. „Pořádný macek,“ kývají na sebe 9. listopadu 1970 první nálezci uhynulého vorvaně, vyvrženého mořem na pláž u ústí řeky Siuslaw.
Jenže, co očím lahodí, to nosu nevoní. Mrtvola nemá zrovna vábný odér a je jasné, že čím déle tu bude ležet, tím intenzivnější zápach se bude šířit do okolí. V té době jsou oregonské pláže pod jurisdikcí státní Dálniční divize, která se ještě poradí s americkým námořnictvem a pak vyřkne jasný ortel: „Velryba bude odstraněna dynamitem.“ Promyšlené to mají dobře – výbuch rozmetá mrtvolu na menší kusy, které během pár dnů následně „uklidí“ mrchožrouti.
Proč troškařit?
Celou akci si vezme na starost inženýr George Thornton, což se ukáže jako osudová chyba. Thornton, kterému úkol spadne do klína poté, co jeho nadřízený raději odjede lovit, má velký problém s tím, kolik dynamitu na uhynulého kytovce použít. Nakonec se rozhodne, že nebude troškařit a vezme rovnou 450 kilogramů. V Den D, tedy 12. listopadu 1970, ho přiveze, rozmístěný do 20 beden.
Ve vzduchu je cítit průšvih. Poslední, kdo se mu pokusí zabránit, je válečný veterán Walt Umenhofer. Na místo dorazí svým zbrusu novým vozem jako divák. Když si ale všimne, jaké množství výbušnin Thornton nashromáždil, rozhodne se ho varovat. „Dvacet krabic dynamitu je příliš moc. Úplně by stačilo dvacet tyčinek (zhruba 4 kg, pozn.
red.).“ Vzhledem k tomu, že za sebou má pyrotechnický výcvik, ví Umenhofer moc dobře, o čem mluví. Thorntona ale nepřesvědčí. „Nemějte obavy, budu mít všechny lidi v bezpečí tamhle na těch dunách,“ mává inženýr rukou.
A tak se jde na věc.
Smrdutá nadílka z nebe
Krátce před čtvrtou hodinou odpolední otřese městečkem Florence obrovská rána. Zalehlé uši se přitom ukáží jako ten nejmenší problém. Velké kusy masa, které měly dle plánu padnout na vylidněnou plochu pláže, se místo toho rozletí do širokého okolí. Zapáchající nadílka dopadá z nebe na lidi, stejně jako do okolí budov a jeden zvlášť velký exponát zničí Umenhoferovi jeho nové auto.
Aby toho nebylo málo, tak mrchožrouti, v tomto případě racci, kteří se na tučnou kořist mají slétnout, nejsou nikde k zastižení. „Pravděpodobně je odehnala ta rána.
Každopádně je to jedno, protože ty kusy byly takové velikosti, že by se je žádný normální racek nepokusil chytit do zobáku,“ líčí jeden z očitých svědků, televizní reportér Paul Linnman (*1947).
Dopadlo to přesně podle plánu!
Thornton je přes to všechno s průběhem kupodivu spokojen: „S výjimkou toho, že výbuch vytvořil pod velrybou do písku díru a některé kousky masa následně dopadly na diváky a jejich auta, šlo všechno přesně podle plánu.“ Fiasko prý z celé akce následně udělala jen nepřátelská média. Za (ne)povedenou velrybí likvidaci je později dokonce povýšen. Linnman si ale stojí za svým: „Byl to obří průšvih.
Na druhou stranu, až tu bude vyvržena další velryba, úřady už budou vědět nejen co dělat, ale hlavně co nedělat.“A má pravdu.
Od té doby úřady v Oregonu nechávají velrybí zdechliny raději zakopávat do písku.
Facebook
Twitter
RSS