2. ledna 1935 vstupuje do hotelu President v americkém Kansas City osamocený muž. Nemá žádná zavazadla a nechává se zapsat pod jménem Roland T. Owen. Ubytuje se v 10. patře a pro hotelový personál tak začínají dny mimořádně podivných zážitků. Vše končí, když se vlámou do mužova zamčeného pokoje a najdou uvnitř postavu zhroucenou v koutě, obklopenou krvavou lázní…
Mladý muž s nesmělým pohledem v personálu nejdřív nevzbuzoval žádné zvláštní pocity. Přijel jen s hřebenem a zubním kartáčkem, obsluze výtahu si postěžoval na přemrštěné ceny nedalekého hotelu. Nic pozoruhodného, přesto na Rolanda T. Owena žádný ze zaměstnanců už nikdy neměl zapomenout. Co se během oněch šesti dnů událo, a jak to, že vše dospělo k tam brutálnímu konci?
Znepokojivý společník
V poledne 3. ledna nad Kansasem září jasné zimní slunce. Většina hostů je někde venku a uklízečka Mary Soptic (1892–1969) dává jejich pokoje do pořádku. U čísla 1046 ale doslova narazí, jeho dveře jsou zamčeny zevnitř. Owen po chvíli otevírá a pouští ji dovnitř. Je tam skoro úplná tma, jediné tlumené světlo představuje malá lampička na stolku. Owen ji požádá, ať při odchodu nezamyká, protože čeká brzkou návštěvu. O čtyři hodiny později se Soptic do pokoje vrací a nese čisté ručníky. Dveře jsou stále odemčené a na posteli leží oblečený Owen, zdánlivě spící. Vedle sebe má na stolku papírek s nápisem: „Done, budu zpátky za patnáct minut. Počkej na mě.“ Opravdu zvláštní věci se začínají dít dalšího dne dopoledne. V 10:30 přichází Soptic znovu uklízet, pokoj je tentokrát zamčený zvenčí. Proto si myslí, že je Owen pryč, když ale odemkne, poleká ji, že ho vidí sedět v rohu zatemněné místnosti. Kdo ho tam zamkl a proč? Mezitím zvoní telefon, slyší Owena říkat: „Ne, Done, nechci jíst, zrovna jsem měl snídani. Opravdu nemám hlad.“ Odpoledne téhož dne se Soptic vrací s čistými ručníky, slyší uvnitř hovor dvou mužů. Zaklepe a ohlásí se. Neznámý hluboký hlas jí přikáže, ať odejde, že mají ručníků dost. Soptic ví, že muž lže.
Den jako z noční můry
Svojí troškou k záhadnosti celého případu přispívá dáma, která se ubytovala 4. ledna v pokoji vedle Owena. Večer ji od něj prý rušila hádka muže a ženy, chtěla kvůli tomu volat i na recepci. Nabízí se možnost, jestli oním ženským hlasem nemohl být vyděšený Owen, evidentně zcela pod nadvládou někoho, kdo se jmenoval Don. Dalšího rána hoteloví zaměstnanci zjišťují, že pokoj 1046 má už přes deset minut vyvěšený telefon, aniž by někdo hovořil. Pošlou nahoru mladého poslíčka. Owen má na klice pověšenou cedulku „Nerušit“. Poslíček zaklepe a muž říká, ať jde dál. Jenže dveře jsou zamčené. Mladík předpokládá, že je host zřejmě opilý a sluchátko vyvěsil omylem, požádá jej tedy, ať ho zase vrátí zpět a odejde. O hodinu a půl později je ale telefon stále vyvěšený. Hotelový poslíček musí zpět a tentokrát si odemkne univerzálním klíčem. Owen leží nahý na posteli, vypadá skutečně jako opilý. Chlapec rychle vrací telefon do správné polohy, zase za sebou zamkne a vše nahlásí hotelovému manažerovi. Uplyne hodina a telefon je opět vyvěšený! Naštvaný mládenec si rovnou odemyká a pak na místě strne hrůzou. Owen sedí zkroucený v rohu místnosti, má hlavu v dlaních a krvácí z mnoha bodných ran na těle. Pokrývky a ručníky jsou přímo nasáklé krví, zeď je jí postříkaná. Okamžitě se volá ambulance i policie, ale na všechno je pozdě. Owen ihned po převozu umírá, aniž by řekl, co se mu stalo.
Prošel si peklem
Prohlídka mrtvého těla odhalí, že někdo Owena sadisticky mučil. Ruce, nohy a krk má přiškrcené šňůrou, na hrudníku mnohačetná bodnutí, přičemž jedno mu propíchlo i plíci. Utrpěl také zlomeninu lebky. A co je nejšílenější – všechna tato zranění jsou 6-7 hodin stará, čili se mu musela stát dávno předtím, než za Owenem poslíček přišel poprvé! Policie v pokoji neobjeví žádné důkazy svědčící o přítomnosti někoho jiného, nenajde se vražedná zbraň, není tam dokonce ani žádné oblečení a zmizely věci jako mýdlo či zubní pasta. Pouze sluchátko odhalí malé otisky něčích prstů, které se ale nedají identifikovat. Patřily snad vrahovi či vražedkyni? Nebo zde mohlo dojít k nadpřirozeným přesunům v čase a prostoru? Odpovědi na tyto otázky zůstanou už zřejmě navždy zamčené za dveřmi pokoje č. 1046.
Facebook
Twitter
RSS