Ulice Paříže pohlcuje tma, podnik stojící na úpatí kopce Montmartre v severní části města se však teprve probouzí k životu. Zářící světla a hlasitá hudba lákají kolemjdoucí na nezapomenutelné noční dobrodružství. Za pohárem dobrého pití či vystoupením spoře oděných tanečnic do kabaretu Moulin Rouge nezřídka vyrazí slavní francouzští umělci, nebo dokonce členové královské rodiny!
Návštěvníci usrkávají šumivé víno a skrz všudypřítomný opar cigaretového kouře hledí na dovádějící půvabné slečny na jevišti. Jsou to právě dívky předvádějící výstřední tanec kankán, kdo přinese pařížskému šantánu nehynoucí slávu. „Při vykopávání nohou do výše a při rozštěpech prokazují tělesnou ohebnost slibující stejnou pružnost své morálky,“ píše se v tehdejších městských průvodcích. Moulin Rouge ovšem prosluje také díky zástupům významných osobností, které kabaret pravidelně navštěvují. Asi nejznámější z nich je francouzský malíř Henri de Toulouse-Lautrec (1864–1901), jenž v pochybném podniku tráví většinu svého času, a dokonce pro něj vytváří reklamní plakáty.
Pobouří Paříž!
Historie Moulin Rouge sahá až do roku 1889, kdy se katalánský podnikatel Joseph Oller (1839–1922) a francouzský cirkusák Charles Zidler (1831–1897) rozhodnou založit na pařížském předměstí noční tančírnu. Zpočátku se nejedná zrovna o luxusní podnik. Prodává se tu laciný alkohol a majitelé zaměstnávají komiky a hudebníky druhořadé úrovně. Mimořádnou pozornost nicméně vzbudí skupina najatých tanečnic, které na závěr každého večera vtrhnou na scénu a smyslným nadzvedáváním sukní dráždí podnapilé hosty. Jejich skandální představení Pařížany velice pobouří, zároveň však přitahují do Moulin Rouge nové a nové návštěvníky. Oller se Zidlerem bohatnou a dříve zaplivaný kabaret se proměňuje na vyhledávanou atrakci pro společenskou smetánku, kde vystupují hvězdy světového formátu!
Povstane z popela
Největší slávy dosáhne Moulin Rouge na přelomu 19. a 20. století. Na podzim roku 1890 sem zavítá samotný princ z Walesu a pozdější britský král Eduard VII. (1841–1910). Pařížský šantán se ale musí vyrovnat také s méně příjemnými incidenty. Třeba v roce 1915 kompletně vyhoří a následujících šest let zůstane pro veřejnost uzavřen! Naštěstí se ze všech krizí vždy dokáže vyhrabat a úspěšně funguje, byť s různými obměnami repertoáru, dodnes.
Facebook
Twitter
Google+
RSS