Nedotýkejte se krále, mohl by se rozbít! A není to vtip, riziko je tu opravdu velké! Kdysi sebevědomý a silný francouzský vládce najednou tak zkřehnul, že radši nikomu ani nepodá ruku…
Karel VI. Francouzský (1368–1422) je skálopevně přesvědčen o tom, že jeho tělo je ze skla! Odmítá i sedět na trůnu, dokud nebude celý důkladně vystlaný polštáři. Dojde to až v takovou posedlost, že mu musí krejčí všít do všech šatů ocelové tyče, aby se při sebemenším zaškobrtnutí neroztříštil na kusy. Ale vlastně se nikdo moc nediví.
Panovník s přízviskem Šílený je svým celkovým duševním vyšinutím pověstný. A co ta podivná fobie o skleněném těle, které se může rozbít?
Ta je v této době čím dál častější.
Přitahuje, a zároveň děsí
Proč právě sklo? Materiál známý už od starověku zažívá v období gotiky v Evropě pořádný boom. Stále ale představuje něco drahého, lákavého, čímž pochopitelně vzbuzuje pozornost a fantazii. Jenže zároveň je i symbolem křehkosti. Strachu, že skleněný předmět, vlastně stejně jako lidské tělo, se může ve chvíli rozbít a bude pryč! Zhruba od 15. do 17.
století je skleněný klam mezi lidmi nejrozšířenější a skoro to vypadá, že se týká hlavně těch učených a bohatých. Řadu příkladů najdeme i v literatuře. Hlavní hrdina z povídky Miguela de Cervantesa (1547–1616) Licenciát Sklíčko si například koupí afrodiziakální lektvar, ovšem namísto očekávaného účinku se „promění“ ve sklo.
Nepříjemnou poruchu popisuje i filozof René Descartes (1596–1650) a upozorňuje na to, jak snadno nás ošálí naše vlastní vnímání světa. Když se sklo stává dostupnějším a z jeho rozbití už nemusíme mít trauma, skleněný klam se ze světa postupně vytrácí.
Ale úplně nezmizí.
Klavír v žaludku
Dcera krále Ludvíka I. Bavorského (1786–1868) Alexandra Amálie (1826–1875) je mimo jiné posedlá strachem z inkoustu na papíře, zelených stolů nebo jakéhokoliv prachu. Z představy, že na hlavě nosí lenošku, a proto nemůže projít dveřmi, jí časem dokážou vyléčit.
Z jiné, a to že jako malá spolkla skleněný klavír, proměnila se v onen křehký materiál a každou chvíli se může rozbít, bohužel nikoliv.
Konečně jsme vyhráli?
Od 20. století už jsou „sklenění lidé“ vzácností. Někteří lékaři se s nimi ale přesto čas od času setkají. Například psychiatr Andy Lameijn z Nizozemska popisuje v roce 1964 mladíka, který se prý cítí jako okenní tabulka. Nejen, že je snadno rozbitný, ale všichni ho přehlížejí a vnímají jen to, co je za ním.
Pocit, že jsme zranitelní a nedůležití, souvisí dle psychologů jednoduše s vyrovnáváním se s konečností lidského života. Projevit se to může jakkoliv, ať už se cítíme být sklem, hradem z písku nebo pírkem, na které stačí jemně fouknout. A proč už je tedy skleněný klam spíše minulostí? Každá doba s sebou přináší posedlosti trochu jiné.
Po druhé světové válce patří třeba k nejčastějším duševním poruchám chorobný pocit, že nás někdo pronásleduje.
Facebook
Twitter
RSS