Tři miliony stará Lucy, která je nejstarším známým předkem člověka, uměla již chodit po dvou. Nová studie však naznačuje, že ačkoli již pevně stála na Zemi, její horní končetiny se stále ještě natahovaly k obloze a byly dobře přizpůsobeny k pohybu ve větvích stromů.
Američtí vědci v nové studii prozkoumali detailní snímky dlouhých kostí v Lucyních pažích, které byly pořízené pomocí počítačové tomografie. Výsledky následně porovnali s vnitřními strukturami kostí jiných fosilních hominidů, šimpanzů a moderních lidí.
Objevili přitom vnitřní struktury, které naznačují, že horní končetiny Lucy byly přizpůsobeny velké zátěži a podobaly se pažím šimpanzů, kteří šplhají po kmenech stromů a houpají se ve větvích.
„Naše studie se opírá o principy mechanického inženýrství, které nám říkají, jak mohou objekty usnadňovat nebo se bránit ohnutí,“ řekl vedoucí autor studie Christopher Ruff, profesor funkční anatomie a evoluce na Johns Hopkins University School of Medicine v Baltimoru.
Vysvětlil, že kosti, které potřebují podporu pro zvedání těžkých předmětů, jsou objemnější, aby vydržely vyšší námahu. Jiné studie dokonce ukázaly, že kosti mohou zesílit i v průběhu života v reakci na vysoké zátěžové požadavky.
Přestože Lucinina pánev a kosti nohou již podporovaly chůzi po dvou, horní polovina jejího těla byla stále adaptována pro alespoň částečný život na stromech. Strukturální proporce kostí jejích paží jsou podle vědců mnohem více přizpůsobené šplhání než u moderních lidí.
Stejně jako šimpanzi pravděpodobně trávila velkou část času na stromech, buď ve snaze uniknout predátorům, nebo při hledání potravy. Ostatně podle jedné z předchozích studií Lucy pravděpodobně zemřela v důsledku pádu z vysokého stromu.
Facebook
Twitter
RSS