Bez své lásky nedokáže žít a věří, že když skočí, žár ji okamžitě promění a ona bude stoupat k nebi jako dým. Nezůstane v tom sama. Její příběh se totiž zaryje do japonských dějin a vyvolá vlnu následovníků.
Všechno začne v roce 1933, kdy se jednadvacetiletá studentka tokijské Praktické dívčí školy Kijoko Macumoto zamiluje do spolužačky. Lesbické vztahy jsou však tehdy v japonské společnosti tabu a dívka nevidí ze zoufalé situace žádné východisko.
Bez své lásky pro ni život ztrácí smysl, a tak se rozhodne raději zemřít. V dojemném dopise na rozloučenou píše: „Už to nevydržím. Co mám dělat?
Nejraději bych skočila do sopky.“ Její kamarádka Masako Tomita ví o místě, kde by to šlo, a 11. února ji doprovodí k okraji aktivní sopky Mihara – dominantě malého japonského ostrova Izu Óšima, ležícího asi 100 km jižně od Tokia.

Skočit a skončit
Masako si příběh tragické lásky nenechá pro sebe a noviny z něj udělají senzaci. Dívčina slova o tom, že se nebojí bolesti, neboť „budu okamžitě zpopelněna a v podobě kouře vystoupám k nebi“, dojme celé Japonsko.
K sopce se hrnou nejen zvědavci, ale také další, kteří chtějí skočit a „následovat Kijoko do ráje“. Rozjíždí se největší sebevražedná vlna, jakou Japonsko zažije. Neuplyne týden, aby do sopky někdo neskočil.
Jen v roce 1933 je to 150 lidí, o rok později už 600 a do roku 1940 vyšplhá číslo na 944, které zahrnuje 804 mužů a 140 žen! Pro romantický aspekt Kijokiny sebevraždy se navíc skok do sopky Mihara stává oblíbenou formou sebevraždy párů a takzvaných sebevražedných paktů (šindžů). Do roku 1943 tu skokem spáchá každý rok sebevraždu až 45 párů.

Parník pro sebevrahy i zvědavce
Hora sebevrahů se stává velkou atrakcí také proto, že nedaleko místa, odkud se lze do žhavé lávy vrhnout, je „vyhlídka“, ze které to lze celé pohodlně sledovat.
A tak se tu potkávají ti, kdo chtějí skočit vstříc smrti o teplotě téměř 1200°C, s těmi, kteří to chtějí vidět.
Ulehčí jim to podnikavý prezident paroplavební společnosti Tōkyōwan Džinojo Hajaši, který nechá pro cesty na ostrov zřídit pravidelnou linku. Vedle parníku přidá i osly a koně, kteří mají turisty dopravit přímo na místo. Z bizarního trendu prosperuje také chudá rybářská komunita na úpatí sopky.

Nezastaví je plot, ani zákaz
Znepokojené úřady se pokusí sebevražednou vlnu zastavit. Nejprve kolem kritického místa postaví ploty z ostnatého drátu, které 24 hodin denně střeží policejní hlídka.
Později přidají kamery, zakážou nákup jednosměrné jízdenky na ostrov a zřídí krizové telefonní linky, které mají sebevrahům skok vymluvit. Trend se sice nepodaří vymýtit úplně, přijatá opatření však zabrání stovkám pokusů.
Zásluhu na tom má i filantropka Nobu Jo (1872–1959), která založí útulky nazvané Počkej chvíli, kde mohou lidé, především pak ženy, uniknout z toxického prostředí a své rozhodnutí znovu zvážit.
Sebevražda sice dodnes zůstává v Japonsku společenským problémem, do sopky už se však příliš neskáče. K dispozici jsou dostupnější místa, pohodlnější způsoby a navíc dnes v Japonsku existuje řada preventivních programů.