Peníze dnes představují pro lidstvo téměř samozřejmost. Ale odkud se vlastně vůbec zrodil nápad platit? A jak se měnila forma platidel? Od korálků přes stříbrné a zlaté mince, bankovky, šeky až po platební karty. Jaká je jejich budoucnost?
Základ pro vývoj peněz tvoří samotné lidské společenství. V prvopočátcích lidé obhospodařovali pouze svoje území a vše, co potřebovali, si pořídili sami vlastní prací a činností. Postupem času však přišli na to, že je výhodnější se specializovat a zaměřit se pouze na dovednosti, které jsou jejich předností. Tyto výtvory pak mohli směňovat za jiné předměty, které vyráběl někdo jiný.
Počátek směnného obchodu
Jenže tato výměna zboží za zboží narážela na jeden problém – najít člověka, který potřebuje ono zboží, a zároveň prodává požadovaný výrobek. Kdo chtěl směnit třeba obilí za pazourek, musel najít někoho, kdo vyráběl pazourek, a navíc potřeboval obilí. Proto se již v prehistorických dobách začal prosazovat zprostředkovaný obchod prostřednictvím vzácných, žádoucích a trvanlivých předmětů. Nejznámějším příkladem jsou mušle kauri, které používali Číňané, a staly se nejdéle používaným druhem peněz v dějinách – některé domorodé africké kmeny tyto mušle používají dodnes.
Je libo plátno, či kakao?
Platilo základní pravidlo – aby předměty mohly sloužit jako platební komodita, musely být na daném území vzácné. Slované používali jako platební komoditu plátno, jiné národy zase dobytek, kožešiny či obilí. U starých Mayů byly oním předmětem obchodu kakaové boby. Samotnou kategorií tvořily zvířecí materiály, jako například sloní kly, nosorožčí rohy nebo kůže.
Vyhrávají drahé kovy
Velmi brzy se však začaly objevovat drahé kovy. Ty totiž vypadaly velmi lákavě a daly se navíc podle libosti odvažovat a dělit. První zmínky můžeme najít již ve starověké Mezopotámii v 5. tisíciletí př. n. l., kdy se jako směna používalo vážené stříbro. Kontrolovalo se nejen množství kovu, ale i jeho kvalita. Kromě stříbra se brzy začalo používat i zlato.
Hodnota daná mincí
Zcela přirozeně se z odvažovaných drahých kovů přešlo na praktičtější platidla. Tím se staly mince. Už v Chammurapiho zákoníku z roku 1770 př. n. l. byla zrnka stříbra definována jako jednotka, která se nevážila, ale počítala. V západní civilizaci vznikly první mince koncem 7. století př. n. l. v oblasti Malé Asie. Zde se směsi zlata a stříbra označovaly raženou značkou města nebo panovníka. Zajímavé je, že názvy starých mincí se shodovaly s váhovými jednotkami – talent, šekel, peso nebo libra.
Kov do mince
S rozvojem mincovnictví se samozřejmě začaly objevovat i pokusy o šizení. Vznikal tak rozdíl mezi nominální hodnotou mince a skutečným obsahem drahého kovu. Aby se zamezilo takovému padělání, obsahovaly mince znak mincovny, jenž byl zároveň jakýmsi certifikátem kvality a potvrzením množství kovu, samotná mince navíc nesla určité ochranné znaky. Od dob starověkého Řecka až do konce 19. století se měna definovala tzv. měnovým číslem, které stanovovalo, kolik mincí se z určitého množství drahého kovu vyrazí.
Panovník chce monopol!
S příchodem středověku stejně rychle vznikaly a zanikaly různé měny, ale pouze v lokálním měřítku. V tomto období se začali do ražby vměšovat panovníci, kteří toužili mít výlučné právo na ražbu. Postupně však snižovali množství drahého kovu a nahrazovali ho levnějšími přísadami.
Úschovny jako první banky
Mince sice byly přelomové, ale i u nich se vyskytl problém, především se skladováním. V případě jejich většího množství vznikalo nebezpečné z hlediska možné krádeže či loupeže. Proto začaly vznikat tzv. úschovny mincí. Za poplatek si v nich lidé uložili svoje jmění a dostali o tom potvrzení. Získaný doklad se posléze používal místo platby, jeho hodnota se totiž rovnala množství drahého kovu, které reprezentovala. Fakticky tak šlo o první poukázky na zlato.
První papírové bankovky
První zmínky o papírových penězích se objevují v Číně, kde se objevily ručně psané stvrzenky, které vydávali obchodníci lidem místo těžkých mincí. Později tento systém převzal stát a mohly být úředně používány jako peníze. V Evropě se objevily až o několik století později, konkrétně v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka. V Anglii dostala na jejich vydávání v roce 1694 monopol jediná banka, zatímco v USA je vydávaly tisíce peněžních ústavů.
Státovky vedené panovníkem
Státy však velmi často potřebovali zvýšit svoje příjmy, a tak panovníci dovolili bance tisknout více bankovek, než kolik bylo měnového kovu v jejich trezorech. Pokud by se tedy všichni držitelé peněz rozhodli směnit své bankovky zpět na zlato, banky by nikdy nemohly uspokojit všechny. Proto začaly být vydávat „státní peníze“, zvané státovky.
Krach Krále Slunce
Fakticky šlo o dodatečné zdanění obyvatelstva, jehož peníze ztratily část hodnoty, kterou tak získala vláda. Většinou byly kryty zlatem. V době válečných výprav, kdy byla pokladnice prázdná, si takto králové pomáhali se svými válečnými výdaji. Klasickou ukázkou krachu státovek je doba vlády Ludvíka XIV. ve Francii na přelomu 17. a 18. století. To zubožilo obyvatele Francii a ve svém důsledku vedlo ke vzniku osvíceneckého hnutí.
Zlatý standard
Tento měnový systém vznikl mezi lety 1871–1914, kdy byla hodnota měn pevně navázána na zlato. Kupříkladu americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata. To znemožňovalo vydávat nové, ničím nekryté peníze. Vše se změnilo během válečných let první světové války, kdy válčící strany došly k opuštění zlata na „krytí“ bankovek, což odstartovalo inflaci. Meziválečné období se pak dalo charakterizovat měnovým chaosem, který přinášel stále vyšší inflaci, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu.
Zničující hospodářská krize
V USA zrušil zlatý standard prezident Franklin D. Roosevelt na konci roku 1933 v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize. Každý obyvatel USA tak musel odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení nebo obojí. Po druhé světové válce pak vítězné mocnosti ustavily tzv. Brettonwoodský měnový systém, který fungoval mezi lety 1945–1971. Americký dolar se napojil na zlato, zatímco ostatní měny na dolar. Tento systém fungoval byl v roce 1971 úplně zrušen, a zlato tak ztratilo téměř veškeré použití jako prostředek směny.
Nástup platebních karet
Na počátku 20. století došlo k přelomovému objevu. Docházelo k rychlému rozvoji obchodu, lidé se častěji stěhovali, vzdálenosti se zvětšovaly, což byl případ zvláště období tzv. Zlaté horečky, kdy se objem přepravovaných peněz i vzdálenosti znásobily. Na scéně se tak objevily cestovní šeky, poštovní poukázky a později i platební karty.
Do restaurace bez peněz
K samotnému nápadu na univerzální karty došlo v roce 1950. S myšlenkou přišel Frank McNamara poté, co se šel navečeřet do restaurace, a zapomněl si peněženku. Na základě této zkušenosti se rozhodl založit klub DinersClub. Ten vydával svým členům úvěrové karty pro placení v restauracích, které měly s klubem uzavřenou smlouvu. Tento systém mimochodem funguje dodnes.
Nehmatatelné jmění
S vývojem technologií započalo rozšiřování elektronických peněz. Tento trend odstartoval přibližně v polovině 90. let minulého století, kdy se objevovaly první internetové platební systémy. Cílem bylo v reálném čase převádět platby mezi jednotlivými subjekty, a to bez ohledu na jejich polohu nebo hranice státu. V současné době tato tendence stále pokračuje a elektronické peníze pomalu vytlačují papírové oběživo.
Nástup kryptoměn
V segmentu elektronických peněz vznikl v nedávné době další typ digitální měny. Kryptoměna! Nejznámější a zároveň jednou z nejstarších je bitcoin, který vytvořil anonymní vývojář či skupina vývojářů pod pseudonymem Satoshi Nakamoto. Hlavním rysem kryptoměn se stala především decentralizace, peníze se také posílají přímo bez prostředníků a je možné je zaslat téměř okamžitě. S transakcí také nejsou spojené žádné osobní a citlivé údaje. Navíc je předem znám konečný počet bitcoinů i doba jejich uvolňování do oběhu.
Facebook
Twitter
RSS