V Africe může člověka zabít ledacos – hady počínaje a lvy konče. Možná o to překvapivější je skutečnost, že se na předních příčkách v seznamu největších afrických zabijáků trvale drží živočich, který na první pohled působí jako neohrabaný soudek s nohama.
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) klame tělem a navzdory svému specifickému zjevu se rozhodně nejedná o flegmatického pohodáře, neschopného rychlejšího pohybu. Právě naopak! Hroši mají vyhrocené teritoriální chování, což znamená, že pokud se jim člověk nevědomky připlete do cesty, může mohutné zvíře velmi snadno vyprovokovat k útoku, který nezřídka končí ztrátou lidského života. Souboj hrocha s neozbrojeným člověkem je totiž zcela nerovný, vezmeme-li v potaz, že dospělý samec hrocha dosahuje hmotnosti až 4 tuny, tedy přibližně jako běžný osobní automobil, a přesto je schopen vyvinout krátkodobou rychlost až 40 kilometrů za hodinu.
Vegetariáni s výjimkami
Obecně vzato jsou hroši považováni za vegetariány požírající různé traviny, rostliny a spadané ovoce, přičemž jsou za jediný den schopní zkonzumovat až 50 kilogramů této potravy. Existuje však i několik zdokumentovaných případů, kdy hroši požírali maso antilopy či jiných mršin, mrtvé hrochy nevyjímaje.
Právě potrava je každopádně tím jediným důvodem, proč tato zvířata čas od času opustí vodu a vyrazí na souš.
Děje se tak ovšem výhradně po setmění, kdy je jejich citlivá kůže ušetřena spalujícího afrického slunce.
Útlocitnost není pro hrochyHroši obvykle žijí ve skupinách tvořených patnácti až dvaceti jedinci, vedenými dominantním samcem. Zatímco samice žijí vcelku poklidný život, samce čeká doživotní boj o ochranu teritoria, který může skončit až smrtí jednoho ze samců. Pokud poražený hroch boj přežije, musí opustit stádo a minimálně po nějaký čas žije jako samotář.
Agrese a bezcitnost je pro hrochy ve spojení s ochranou území charakteristická.
Jak ostatně dokazuje několik jasně doložitelných případů, je pouto k teritoriu pro hrochy natolik silné, že někteří samci raději uhynou na svém suchem postiženém území, než aby šli hledat vodu jinam.
Území! Až pak samice…
Boje samců kvůli samicím jsou v porovnání s teritoriálními válkami výjimečné. Dané oblasti většinou dominuje vůdčí samec s harémem až dvaceti samic, což většina ostatních hrochů respektuje s výjimkou občasných výstřelků mladých samců, kteří se neuváženě pustí do souboje se zkušeným veteránem. Samotné páření probíhá ve vodě a amatérským zrakům může připadat jako souboj.
Výsledkem je v ideálním případě březost samice, trvající asi 250 dní, po kterých se narodí zpravidla jedno mládě. Takoví čtyřicetikiloví „drobečci“ jsou hned od svého narození vybaveni základními dovednostmi jako je plavání či potápění. Přesto se dospělosti dožívá pouhá třetina z nich. Rozsudkem smrti může být i pouhá výměna dominantního samce ve skupině.
Ten totiž nezřídka stvrzuje své postavení likvidací mláďat předchozího samce. Další hrozby přicházejí zvenčí. Stavy hroších mláďat redukují kupříkladu krokodýli, lvi či hyeny.
Pokud ovšem hroch toto rizikové období přečká, stane se prakticky nepřemožitelným s výjimkou ozbrojených lidí a jiných hrochů.
Facebook
Twitter
RSS