Tonka Šibenice, Pepka Kaprál, Barbora Upejpavá, Koktavá Bětka nebo Černá Máry. Ve své době, tedy v 19. a v počátcích 20. století, znala jména a přezdívky těchto dam celá Praha.
Šlo totiž o vyhlášené místní prostitutky, které nabízely své služby v nejluxusnějších nevěstincích i v těch nejvykřičenějších čtvrtích. Další se v dramatickém roce 1848 vedle svého řemesla třeba neváhaly postavit na barikády…
Podnik Leopolda Friedmanna v Josefovské (dnešní Široké) ulici patří v Praze k těm nejluxusnějším, kam rádi zamíří během návštěvy české metropole i zahraniční hosté. O původní profesi zdejšího majitele nejspíš nemají ani ponětí.
Friedmann se totiž v minulosti živil jako policejní konfident a souhlas s provozováním nevěstince získal od úřadů jako „výslužné“. V Praze mezi provozovateli podniků s lehkými děvami není rozhodně jediný s takovým životopisem.
Kde jinde se scházelo pražské podsvětí a člověk mohl přijít k zajímavým informacím než právě v nevěstincích…
Královský bordel
„Šestkrát za sebou vyběhl vždy s jinou dívkou do pokojíků,“ líčí dobové prameny návštěvu pruského prvního ministra Otto von Bismarcka (1815–1898) v nevěstinci u Abrahama Goldschmidta v Kamzíkové ulici v roce 1866 po bitvě u Hradce Králové.
A to ještě není všechno. Jméno té nejlepší nevěstky – jisté Milady, kterou v Praze poznal – vyrývá briliantem na svém prstenu do skla okenní tabulky.
U Goldschmidta jde politika stranou, a tak si tu podávají dveře i habsburští arcivévodové, konkrétně František Ferdinand d´Este (1863–1914) nebo budoucí císař Karel I. (1887–1922). Pražané proto podniku často říkají „královský bordel“.
Pobavení v kostele
Jeden z policejních agentů, jistý Werner, v roce 1875 provozuje nevěstinec v ulici Na Zábradlí. A není to ledajaký podnik. Nachází se totiž v prostorách odsvěceného kostela sv. Jana Křtitele Na Zábradlí.
O tom, že provozovatelům pražských nevěstinců není jen tak něco svaté, svědčí i další podobný podnik, zvaný U Votýpků, který se ve stejné době nalézá v těsné blízkosti kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.