Představíte si černou kuklu, tichý pohyb po střechách a smršť létajících hvězdic, než zazní poslední výdech nepřítele? Realita je o dost pestřejší, a to nejen barevně.

Nindžové skutečně existovali, ale jejich život vypadal jinak než ve filmech a videohrách.

Kultovní černý kostým nindži má svůj původ v japonském loutkovém divadle, kde vodiči loutek nosí černé oděvy, aby zůstali „neviditelní“ pro diváka. Protože nindžové potřebují být nenápadní, tato představa se přenese i na ně a jejich oděv.

Ale logicky by si žádný rozumný špión neoblékl něco, co by ho odlišovalo od ostatních lidí. Skuteční nindžové se hlavně snaží splynout s davem.

Dokážou se převléct a přizpůsobit prostředí, ve kterém působí, takže mohou mít na sobě oblečení běžných lidí, tedy třeba rolníků, mnichů, obchodníků. A černá? Ta se v praxi používá jen výjimečně.

Černá barva totiž může být v nočním prostředí méně efektivní, protože vytváří ostrý kontrast například proti obloze nebo stínům, zatímco tmavě modrá nebo šedá lépe splynou s okolím a jsou méně nápadné.

Špión s atlasem rostlin

Kniha Shōninki z roku 1681 radí, aby nindža nosil slaměný klobouk, kdykoli to jde. Pomáhá mu totiž snadno skrýt tvář a zároveň dobře pozorovat okolí. Stejně praktická je pláštěnka, která umožňuje rychle měnit převleky, aniž by si toho někdo všiml.

Mezi další tipy patří nošení kusu látky, který lze podle potřeby použít jako opasek, čelenku nebo obličejovou masku. Šinobi (jak se nindžům také říká) působí po celém Japonsku – provádějí sabotáže, špionáž, a když je třeba, i atentáty.

Musí mít přehled o terénu, umí se orientovat podle hvězd, ovládají chemii i botaniku, znají techniky manipulace i lidské chování. Jejich úkolem je být tichý, rychlý a hlavně nenápadný.

Často vůbec nebojují – jejich mise končí ve chvíli, kdy se jim podaří předat zprávu. Příležitostně se ale účastní i bitev. Pak si obléknou jednoduché brnění, ve kterém se dá snadno pohybovat.

Mýtus, který přežívá

A co jejich slavné zbraně? Meče používají, ale víc se proslaví nekonvenčními zbraněmi, jako jsou šurikeny (vrhací hvězdy), jedy nebo dokonce výbušniny. Kdy přesně se první nindžové objevili, není jasné.

Doba jejich největší slávy spadá do 15. a 16. století, ale v Japonsku v omezené míře působí až do 19. století. Nindžové většinou pocházejí z rodinných klanů, jako byly Iga a Kóga.

Od dětství se učí nejen bojovým technikám (nindžucu), ale také plížení, šplhání, maskování, útěkům a přežití. Některé školy přetrvaly dodnes jako kulturní instituce. S hollywoodskou akrobacií a přehnanými představami však mají pramálo společného.

Nindžové se stali populární součástí japonské i globální kultury a objevují se v různých formách médií. A moderní nindžucu školy, které vznikly mezi 50. a 80. lety 20. století, se od dávné praxe výrazně liší.